Antonio Sagardoy OCD / Linz
21. března 1993 byla v Římě svatořečena Teresa de los Andes. „Nová Terezie“ pochází z Chile a spojuje náš řád zvláštním způsobem s křesťany v Latinské Americe. P. Antonio nám ji představuje.
Na začátku mého setkání s Terezií de los Andes jsem chtěl v jejím životě odhalit něco velkolepého. Četl jsem její dopisy, jeden po druhém, v naději, že u ní najdu něco mimořádného. Ale nic takového v tom krátkém, přesně dvacetiletém životě není. Terezie neměla žádné zvláštní úkoly ani funkce. Není ani zakladatelkou klášterů ani postavou sociální revoluce ani teoložkou s charizmatickými, novými myšlenkami. Když zemřela, její klášterní život sotva začal…
A přece jsem nebyl zklamán: Nenašel jsem sice v Terezině životě žádné supervýkony nebo „mystické vlohy“, a přesto jsem stál před ní s jistotou, že mám před sebou velkolepého člověka. Její život byl veskrze všední. Avšak v této všednosti bylo něco neobvyklého: zralost jejích výpovědí a hluboký rozměr jejích kroků a jednání. Četl jsem slova dospívajícího děvčete v jeho 17 a 19 letech a kroutil hlavou úžasem a obdivem…
Juana Fernández Solar, narozená 13. července 1900 v Santiago de Chile, byla ze sedmi dětí vlivné rodiny, která byla známá v akademických a vědeckých kruzích města. Vede život dobře situovaného děvčete v tehdejším Chile: milována a rozmazlována, zaměstnána vyučováním hudby, sportem, plaváním, jízdou na koni, dovolenou u moře… Smrt dědečka, váženého lékaře, přináší bolestný obrat: finanční situace rodiny se vůčihledě zhoršuje, rodiče musí statek opustit, otec je nucen přijmout práci jinde, mimo rodinu. Juana a jedna z jejích sester jdou v důsledku toho do internátu. Tamější školácký nátlak, že musejí i o přestávkách mezi sebou mluvit francouzsky, který je pro žákyně momentálně velmi nepříjemný, se ukáže požehnaným: Terezie se tak dostane do styku se spisy Terezie z Lisieux. V karmelitce z Evropy, nedávno zesnulé, objeví hlubokou duševní spřízněnost. Vyroste u ní touha stát se také karmelitkou. Avšak její slabé zdraví ji nutí dlouho pochybovat o uskutečnění tohoto úmyslu. Naprosto nepochopená příbuzenstvem a v modlitbě dlouhou dobu bez útěchy vstoupí konečně ještě ani ne devatenáctiletá do Karmelu de los Andes. Její klášterní život jako Terezie od Ježíše potrvá jen jedenáct měsíců. Při onemocnění tyfem se její zdravotní stav velmi rychle zhorší. „In articulo mortis“ (tváří v tvář smrti) skládá – po třech týdnech postulátu a jen šesti týdnech noviciátu – řádové sliby. Čtyři dny nato, 12. dubna 1920, umírá v kruhu spolusester.
Neúplný deník a množství dopisů tvoří její duchovní pozůstalost. V Latinské Americe se staly tyto spisy pro mnoho lidí zdrojem duchovní potravy. Nechci zamlčovat, že se v nich setkáváme s mluvou, která nám, čtena s evropskou mentalitou končícího 20. století, připadá nabobtnalá a jímavá, málo střízlivá; její náboženství se nám bude zdát tu a tam nezralé a pro mnohé uši prostomyslné. Nechtěl bych tento dojem ani opomíjet ani zastírat, myslím však, že se přesto vyplatí, věnovat sluchu této jihoamerické dívce.
Duchovní rozměr, který Juanita vkládá do jednotlivých kroků svého mladistvého všedního dne, ukazuje příkladně, na čem záleží: nikoli velké výkony, ale obyčejné činy, konané v důvěrném spojení s Kristem, dávají životu cenu. Snad patří tato tak nekomplikovaná pravda k prorockému poslání naší nové světice, která zdánlivě nevykonala nic mimořádného.
Chtěla bych, aby se Ježíš stal Vaším důvěrným přítelem, jemuž můžete otevřít své unavené a utrpením naplněné srdce. Kdo, můj milý stařečku, lépe pochopí hloubku a sílu Vašich starostí než náš Pán. Můj milý tatínku, jak silně by se změnil Váš život, kdybyste často přicházel k němu jako k příteli! Myslíte, že by Vás Ježíš nepřijal?
Teresa de los Andes
(z dopisu svému otci, psaného během noviciátu v Karmelu [1920])
(Od stejného autora vyšel zápisník s podrobnou biografií a mnoha texty z písemného odkazu této nové světice z Karmelu:
Antonio Sagardoy OCD, Teresa de los Andes. Meine Jugend gehört Gott [Moje mládí patří Bohu], Wien 1992.)
Eine neue Teresa, Karmelimpulse II, 1993
Přeložil Dr. Vojtěch Pola.
