Snad nejzákladnější znamení naší doby je ztráta Boha. Z ní vycházejí všechny ostatní dnešní jevy. Již papež Pavel VI. mluvil o nynější snaze vytvořit civilizaci a kulturu bez Boha. Vzniklo rčení, že Bůh je mrtev. Nevěřící, teoretičtí i praktiční materialisté, popírají existenci Boha. Věřící ji uznávají, ale mají dojem, jako by Bůh zde nebyl, nebo nepůsobil, jako by odešel z tohoto světa, že se dá žít bez Boha.
I v tom musíme spatřovat Boží prozřetelnost. Bůh tím chce vést lidi ke stále dokonalejší, čistší víře, až k „nahé“ víře, jak ji nazývá sv. Jan od Kř., která není odkázána na nic, nemůže se opřít o nic, jen o Boha. Dříve se říkalo, že je nutno mít naději proti naději, když vše svědčí proti ní. Dnes se musí říci, že je nutno „mít víru proti víře“, když vše mluví proti víře. Taková byla víra Panny Marie stojící u Ježíšova kříže.
Co nám říká víra? Na začátku Písma sv. se praví: „Na počátku stvořil Bůh nebe i zemi. Stvořit znamená přivést k bytí z ničeho. To však znamená, že Bůh musí být ve světě stále přítomen, má-li svět dále existovat. Když stolař udělá ze dřeva stůl, může odejít a stůl je tu dále. Kdyby Bůh odešel ze světa, svět by se vrátil v nic. Z toho plyne, že Bůh každý okamžik svět znovutvoří, že je v každé bytosti a v každém úkonu. Bůh je hlavní činitel, my jen spolupůsobíme s ním. „Bůh je všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).
Tímto způsobem je Bůh přítomen v každém tvoru. Je to přirozená Boží přítomnost vyplývající ze stvoření. Ale Písmo sv. nám zjevuje ještě jinou přítomnost Boží, nadpřirozenou, nesmírně vyšší, kterou nám Bůh sděluje z lásky, z milosti. V ní nám Bůh dává účast na své božské přirozenosti (2 Petr 1,4), na svém vlastním životě. Dostáváme život z Boha, jsme proto Božími dětmi a Bůh je náš Otec. Jsme zrozeni z Boha (Jan 1,13). Je to znovuzrození, druhé narození z Ducha svatého (Jan 3,3). Od okamžiku křtu v nás přebývají tři božské Osoby (Jan 14,23), (24 hodin denně, jak říká známá Matka Tereza), dokud se člověk od Boha neodvrátí smrtelným hříchem, tento život – Pán Ježíš jej nazývá „věčný život“ – v sobě neusmrtí a tuto posvěcující milost neztratí. Život je první Boží dar. Život přirozený, ale zvláště, onen nadpřirozený. Ten první lidé pro sebe a pro celé lidstvo. Hříchem ztratili, Pán Ježíš nám jej však svou smrtí znovu získal a uděluje nám ho skrze Ducha svatého (Sk 2,38).
I on sám měl jako člověk v sobě tento dvojí život, přirozený i nadpřirozený, tuto dvojí Boží přítomnost. Když jako Syn Boží na sebe přijal lidskou přirozenost, přijal nejen lidské tělo a duši, ale i milost. Měl Boží milost jako my, jen s tím rozdílem, že v něm byla absolutní plnost milosti a nebyl v něm rozpor mezi milostí a přirozeností jako u nás. A dal nám příklad, jak máme žít s Bohem:
„Sám od sebe nedělám nic, ale mluvím tak, jak mě naučil otec. Ten, který mě poslal, je se mou; nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu“ (Jan 8,28–29).
Když jsme v milosti, je v nás celá Nejsvětější Trojice. Tři božské osoby v nás žijí svým vlastním životem, který je mezi nimi navzájem. Ale jsou činné i vůči nám, každá svým způsobem. Bůh je v nás stále činný, miluje nás a je s námi spojen.
Ovšem Bůh nikoho nenutí. Tiše nám dává svá vnuknutí. Záleží na nás následujeme-li svou vlastní pokaženou přirozenost, nebo hnutí milosti. V nás se ustavičně utkává milost a přirozenost.
V církevním oficiu je krásná prosba k Bohu, aby nás provázel svou milostí: „Všemohoucí Bože, osvěcuj nás svým vnuknutím a provázej naše jednání svou pomocí, ať konáme všechno, od začátku až do konce, ve spojení s tebou. Skrze tvého Syna...“ (Ranní chvály v pondělí 1. týd.).
Ale jak se naučíme žít v Boží přítomnosti? Na to různé duchovní školy vynalezly různá „cvičení přítomností Boží“. Karmel v takovém životě s Bohem vidí svůj nejvlastnější cíl. Když Bůh bydlí v nás, myslí na nás a nás miluje, sluší se a je to požadavek lásky, abychom i my na něho myslili a ho milovali, aby to bylo vzájemné láskyplné spojení. Jinými slovy, abychom ono trvalé (habituální) spojení, které trvá, i když na ně nemyslíme, proměňovali v uvědomované, (aktuální), důvěrné spojení.
Tak žil Pán Ježíš, to nejhlavnější v jeho životě byl jeho vztah k Otci, jak jsme slyšeli. Takový byl i život Panny Marie, jíž jsme zasvěceni. Její Neposkvrněné Srdce bylo důstojným příbytkem Ducha svatého, konala vše z něho, byla ve stálém styku s ním., To říká o sobě prorok Eliáš, na něhož se Karmelitánský řád odvolává: „Žije Hospodin, Bůh zástupů, před jehož tváří stojím.“ Stanovy řádu praví, že je to jeho vzácné dědictví pro nás.
Bl. Alžběta od Nejsv. Trojice to vyjadřuje ve své modlitbě: „Můj Bože, Nejsvětější Trojice, tobě se klaním. Pomoz mně, abych úplně zapomněla na sebe, abych se usídlila v tobě ... Upokoj mou duši, učiň si z ní své nebe, svůj milý příbytek, místo svého odpočinku. Dej, ať tě v ní nikdy nenechám samotného, ať jsem cele tam, bdělá ve víře, pohroužena v klanění, zcela vydána tvé tvořivé činnosti.“
Tento důvěrný styk s Bohem začíná v modlitbě. Vždyť modlitba není nic jiného než styk s Bohem. Ten přechází od mnohého přemýšlení (meditace) k stále prostšímu jednoduchému pohledu na něho, k láskyplnému dlení u něho (nazírání, kontemplace). To může být klidné, libé, nebo i uprostřed utrpení a zkoušek. Modlitba je dech (aspiratio) duše (Frater Jan od sv. Samsona).
Blízký styk s Bohem vchází pak z modlitby do našeho jednání, do celého našeho života, i do nejobyčejnějších věcí. Člověk čím dál víc vidí v denních povinnostech vůli Boží a plní je z lásky k němu. Poznává Boha ve všem ostatním, v celém dění světa, až se mu stane „Bůh všechno ve všem“. Jeho život je stále více veden božskými ctnostmi, vírou, nadějí a láskou, které ho spojují s Bohem. Světlem víry odkrývá všude Boha. „Spravedlivý žije z víry“ (Řím 1,17). V naději nabývá pevné důvěry v Boha. Láskou se mu úplně odevzdává. Sv. Terezie od Dítěte Ježíše říká nakonec: „Mé jediné zaměstnání už je jen láska“.
Podle bratra Jana od sv. Samsona má být při všem co konáme tíhnutí (afekt) našeho srdce obráceno k Bohu. Stále přemýšlet není možné, ale stále milovat dovede i malé dítě. Zamilovaný si dokonce musí učinit násilí, aby se odtrhl od vzpomínky na milovanou osobu (podobně nenávidící od nenáviděné osoby). S láskou k Bohu je to jako s láskou mezi lidmi. Snoubenci a novomanželé si stále vyznávají lásku, ale později láska vejde do celého jejich života. Toto spojení v lásce s Bohem je modlitba. Tak je možná ustavičná modlitba, kterou žádá Pán Ježíš (Lk 18,1). Bl. Titus Brandsma praví: „Modlitba je život, ne oáza v životě“.
V této soustředěnosti na Boha dospěli naši svatí až k samým vrcholkům. Sv. Terezie od Dítěte Ježíše řekla své sestře Marii, že neuplynuly nikdy ani tři minuty, aby nepomyslila na Boha. Sv. Jan od Kř. píše: „Vždy se snaž dlít v přítomnosti Boží ... Nikdy nenech těkat své srdce, i kdyby to bylo jen po dobu jednoho Věřím“. Sv. Marie Magdaléna de’Pazzi vyzývala své spolusestry: „Ať neuplyne ani okamžik, abys nevěděla, kde je tvé srdce“.
Písmo sv. praví: „Vae soli – Běda samotnému“ (Kaz 4,10). My při těch slovech obyčejně myslíme jen na to, že máme udržovat styk s bližními. Zajisté, ale na prvním místě s Bohem. Být jen v sobě, izolovaný, odtržený od Boha a ode všech znamená peklo. Bůh nás stvořil podle sebe. Jako tři božské Osoby nemohou žít každá sama pro sebe, nýbrž žijí ve vzájemném vztahu lásky („Bůh je láska“ 1 Jan 4,8), tak i člověk musí mít vztahy lásky. Podle daru a míry milosti. K Nejsvětější Trojici, nebo k jednotlivým Osobám, k Otci, Synu nebo Duchu svatému, k Pánu Ježíši.
V tomto stálém, aktuálním, důvěrném spojení můžeme žít i s Matkou Boží, Pannou Marií, a skrze ni s Bohem. Je to Boží vůle. Pán Ježíš ji ustanovil naší Matkou na kříži v okamžicích našeho vykoupení. Jako v řádu přirozeném člověk dostává život z otce skrze matku, tak v řádu nadpřirozeném, z Boha skrze Marii. Ona je Prostřednicí všech milostí Božích. Můžeme jí svěřit sebe se vším a být stále v její přítomnosti, konat vše vědomě spolu s ní.
Jsme-li opravdu spojeni s Bohem, jsme v něm spojeni s jeho tvorstvem. Všechno nám najednou oživne. „Bohu všechno žije“, modlíme se v oficiu za zemřelé. V Bohu je všechen život, bez Boha je vše mrtvé. Bůh je světlo, bez Boha je tma. Bez Boha se jde ve tmě (Jan 3,19; 8,12; 12,35 n.46). Ježíš Kristus je cesta, pravda a život. V něm vidíme celou pravdu, celou skutečnost.
V životě v Boží přítomnosti vidí naše Stanovy úkol Karmelu. „Chceme v tomto světě hledat a žít přítomnost pravého a živého Boha, který v Kristu k nám mluvil“ (č. 13). „Jako karmelitáni jsme si od začátku a vždy znovu učinili předsevzetí ukazovat lidem nutnost života v přítomnosti Boží“ (č. 83).
P. Metoděj Minařík O.Carm.
