My, co na pobřežích máváme kapesníky na rozloučenou těm, kdo odjíždějí na misie, si neuvědomujeme, že jsme naloděni na největší loď světa: na loď jménem Církev. Jsme jako slepí, hluší a chromí námořníci.
Plachty se vzdouvají v bouřích milosti, loď přiráží ke břehům zemí bez kříže, a my sedíme v kroužku dole v podpalubí a diskutujeme o tom, co se odehrává na našich dvou metrech čtverečních!
Ale „věčný misionář“, Duch svatý, kráčí uprostřed nás. V tomto podpalubí přeplněném neduživci zjevuje bytostný pohyb církve. Putuje v naší době a vdechuje do srdcí naději na všeobecnou spásu.
Nechme se jím učit.
Naučme se, že Pán k nám přichází po cestě, která vede k druhým.
Naučme se, že přijmout Pána v pravdě znamená předávat ho dál.
Vzpomeňme si, že ve svaté paměti církve je plné setkání duše s Kristem zároveň setkáním s hříšným světem, kandidátem spásy, kterou nelze vyjádřit slovy.
Naučme se, že to nejsou dvě různé lásky: kdo objímá Boha, měl by mít v náručí místo pro svět, a kdo přijímá do srdce tíhu Boha, přijímá tíhu světa.
(Madeleine Delbrêl /1904–1964/, Misionáři bez lodi)
