Svědectví P. Hilaria Januszewského nám dnes
P. Josef Chalmers, O.Carm., Řím
Časopis Karmel

(O nedávném blahořečení polského karmelitána P.Hilaria Januszewského (1907-1945) jsme se zmínili již v minulém čísle Karmelu. Seznámili jsme se stručně s jeho životním příběhem a povzbudili se k vnímavosti, abychom prostřednictvím odkazu tohoto našeho bratra mohli být nově osloveni samotným Pánem. Záměrně zůstal závěr článku takto "nekonkrétní", aniž bychom se snažili obsah svědectví otce Hilaria pro nás vyjádřit přesněji. Měl tak být ponechán prostor pro to, abychom hledali a ptali se ne na stránkách časopisu, ale v modlitbě ... Každý sám osobně.

U příležitosti zmíněného blahořečení vydal pak generální převor řádu karmelitánů P. Josef Chalmers list o novém blahoslaveném, který nadepsal "Věrný v malém, věrný ve velkém ..." A z tohoto dopisu Vám nyní předkládáme právě tu část, v níž se poselství příkladu nového blahoslaveného pro nás snaží vystihnout sám otec generální převor.)

Svědectví P. Hilaria nám dnes

Blahořečení otce Januszewského je pro všechny karmelitány zdrojem radosti a štěstí. Církev uznala jednoho z našich bratří za přímluvce a příklad, přesvědčivého svědka pro celou církev. To je pro karmelitány příležitost nejen radovat se a projevit svou radost slavnostmi, ale také přemýšlet a uvažovat hlouběji o svědectví otce Januszewského, abychom v jeho příkladu našli klíč ke své vlastní dnešní cestě životem.

Za prvé je nám život otce Januszewského dobrým příkladem nesobeckého, tichého, mlčenlivého života, založeného na hluboké modlitbě a na službě druhým. Ti, kdo ho znali, trvají na tom, že byl pozoruhodně prostý. Kdyby nebylo jeho hrdinské smrti, byl by pravděpodobně zapomenut, protože nikdy nevynikal něčím zvláštním. Ale se silou, která vyrůstala ze života modlitby, života v přítomnosti Pána – což je tak typické a vlastní karmelitánské spiritualitě – vydal sám sebe za ostatní se stejnou prostotou, s jakou žil tichým, pracovitým životem. Jako člověk vychovaný denní zbožností velkomyslně nasazuje svůj život, stojíc tváří v tvář věznění a skutečnosti koncentračního tábora. Mohli bychom říci, že dokázal být věrný svému povolání v běžných podmínkách a v důsledku toho byl také schopen být právě tak věrným za okolností mimořádných. Věrný v maličkosti byl věrný také ve velké věci (Lk 16,10).

Když otec A. Urbanski, který s ním sdílel řeholní život i úděl útrap, během přísné karantény, jež následovala po osvobození, psal z tábora řádovým představeným do Říma, vyjádřil se o jeho smrti následovně:

Proh dolor R. P. Hilarius Januszewski, die 26.3.45, uno Mense ante liberationem, tanquam victima zelus sacerdotalis erga infectuose infirmos, mortuus est.(1) ((pozn. 1 / V překladu: ... P.Hilarius Januszewski zemřel 26.3.1945, měsíc před osvobozením, jako oběť kněžské horlivosti vůči nakažlivě nemocným.))

Toto století se blíží ke konci a my jsme zděšeni určitými událostmi, které se v jeho průběhu staly. Koncentrační tábory, v nichž otec Januszewski přišel o život, považujeme za něco obzvlášť krutého a nelidského. Nicméně existují situace, dokonce i nyní, které jsou v určitém směru velmi podobné: rasová nenávist, chudoba a hladovění, války všech druhů, masakry, bezohledná násilnická nacionalistická hnutí ... Svědectví otce Januszewského vybízí karmelitány jednadvacátého století k radikálnímu rozhodnutí se pro život, který je v této době mnoha způsoby ohrožen. Otec Hilarius to byl schopen učinit způsobem nejvznešenějším – tím, že dal svůj život za druhé.

Příklad otce Januszewského nám připomíná, že karmelitáni jsou uprostřed "kultury smrti", která se projevuje mnoha různými způsoby, povoláni postavit se za život. (2) ((pozn. 2/ Doslova bychom mohli přeložit: ručit za život.)) Ne jen v těch oblastech světa, kde je "kultura smrti" více zřejmá, ale i jinde, kde je její přítomnost patrná méně. Dále – navzdory pokušení sledovat pouhou "užitečnost", navzdory pokušení hodnotit lidské bytosti podle jejich výkonu a vyřazovat ty, kteří již "k užitku" nejsou a stávají se břemenem – otec Januszewski se radikálně nasadil pro umírající, pro zbytečné, pro ty, kteří zdánlivě již neměli co nabídnout. Tímto činem vyznal a dosvědčil, že lidský život je – pro sebe sama a v sobě samém – hodnotou posvátnou. Toto svědectví, které otec Januszewski vydal, šlo do krajnosti – tím, že dal svůj vlastní život.

V otci Januszewském také nacházíme zvlášť pozoruhodný vzor pro to, jak my dnes můžeme prožívat karmelitánské charisma. Januszewski, muž ticha a modlitby, navyklý "mluvit k Bohu", oddán kontemplaci (jako každý dobrý karmelitán), neměl těžkosti s tím, nacházet Kristovu tvář ve slabých, potřebných a trpících. Ve strašných podmínkách tábora Dachau byli těmi nejchudšími nemocní tyfem, umírající, a otec Januszewski, spolu s ostatními dobrovolníky z řad kněží, byl ochoten s nimi zůstat a s nimi a pro ně podstoupit umírání. Život intenzívní modlitby nás činí lidštějšími a schopnějšími žít solidárně s druhými; to nám dává intuici a vnímavost nezbytné k tomu, abychom uprostřed napětí a protikladů života objevili tajemnou přítomnost Pána v těch, kdo jsou nejslabší. Karmelitáni jsou povoláni jako Jan v loďce na Galilejském jezeře mezi temnotou míjející noci a světlem úsvitu pokorně, ale pevně vyznávat : "Pán je to" (Jan 21,7).

A konečně musí svědectví Hilaria Januszewského, který bude brzy prohlášen blahoslaveným, ukázat karmelitánům na celém světě význam mezinárodního rozměru našeho řádu. Nesmíme zapomenout, že většina pacientů, o které otec Januszewski pečoval, byli Rusové (tedy pocházeli z nepřátelské země). Ale to, zdá se, neovlivnilo jeho rozhodnutí. Překonáním národnostních přehrad nám otec Januszewski poskytuje pravé svědectví všeobecného bratrství, smíření mezi nepřátelskými národy a pokoje.

Tři roky předtím blahoslavený Titus Brandsma zakončil dokument, který měl vypracovat jako součást vyšetřování ve věci odporu holandských katolíků vůči nacionálnímu socialismu, následujícími slovy: "Bůh žehnej Holandsku! Bůh žehnej Německu! Dej Bůh, aby oba národy brzy znovu kráčely v pokoji a ve svobodě a uznávaly jeho slávu!"

Nechť nám příklad a přímluva těchto dvou blahoslavených karmelitánů pomůže vstoupit do jednadvacátého století s opravdovým duchem služby, pokoje a spravedlnosti, vycházejícím z věrného a intenzívního setkávání se se Vzkříšeným Pánem.

Fr. Joseph Chalmers, OCarm., generální představený (Z angličtiny přeložila Miluška Hosnedlová.)