Duch svatý a modlitba
(5. část – dokončení)

P. Redemptus Maria Valabek OCarm., Řím
Časopis Karmel

(Tuto poslední část studie P. Redempta, ještě hodně obsáhlou, vám předkládáme pouze v krátkém výběru úryvků.)

Modlitba a Duch svatý dnes

Má-li být modlitba autentická, je třeba, aby v ní působil Kristem seslaný Paraklétos. Máme-li pokročit na cestě modlitby, je podstatné, aby ji Duch svatý ovlivňoval stále hlouběji.

"Modlitba je potřebou lásky, nikoliv potřebou psychickou. Zvykli jsme si opakovat lidem, že bez modlitby nemohou žít, zatímco ve skutečnosti se bez modlitby obejdou docela dobře a mnozí potřebu modlitby prostě necítí. Přitom potřeba modlitby musí být umístěna do nadpřirozené roviny. Nemůžemne totiž nazývat Boha Otcem, než v Duchu svatém ... Buď si budeme před Bohem počínat jako jeho milované děti, a pak pocítíme potřebu vzhlížet k němu, milovat jej a tuto lásku mu vyznávat, a nebo se rozhodneme, že se spokojíme se zachováváním přikázání. V tom případě se však omezujeme na to být služebníky, už nejsme v plnosti jeho syny. Bůh však chce pro nás něco víc: 'Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli' (Srov. Jan 15,15)."(1) ((pozn. 1 / RENÉ VOILLAUME, Con Gesâ nel Deserto, Esercizi Spirituali in Vaticano, Brescia 1970, 69. Srov. ORIGENE, La Preghiera II, 3-4 (vyd. Del Ton), Řím 1974, str. 26-29.))

Láska, která je božskou půdou modlitby, je vlévána do srdcí křesťanů skrze Ducha. Je to především Duch svatý, jenž umožňuje člověku opustit ducha služebnictví a přijmout ducha synovství. (...) Modlitba je možná, jsme-li přesvědčeni, že jsme milováni, a to nejen po způsobu lidské lásky (v níž je vždy příměs hledání sebe a vlastního potěšení), ale láskou božskou, která je skutečně altruistická. "... miluje, i když není milován, zdraví, i když jej nikdo nezdraví – zde se tvoří něco nového, prolamují se začarované kruhy nenávisti a sobectví. Takový člověk čerpá z Ducha Stvořitele. Taková bývá láska rodičovská. To je opravdová láska, podobná lásce Boží. Rodiče totiž nejsou oddáni svým dětem proto, že ony jsou dobré a nebo vděčné, ale protože touží po tom, aby se jejich děti takovými staly. Nikdy nemalomyslní, neztrácejí naději. 'Budu ho tolik milovat, odpustím mu tolikrát ..., budu kvůli němu trpět a budu trpět s ním tak dlouho, že nakonec kapituluje, bude mou láskou získán.'"(2) ((pozn. 2 / LUIS EVELY, Credo, Londýn 1968, str. 124-125.))

Toto je duch, jehož se Duch Stvořitel snaží vzbudit v lidských srdcích. Je-li modlitba autentická, vede k následujícímu přesvědčení: Letnice vytvořily na zemi novou skutečnost, vytvořily nové lidstvo, naplněné Duchem synovství – syny Otce, kteří jsou si proto navzájem bratry. (...)

Pokora je základním postojem v atmosféře rodinné lásky. Členové jedné rodiny se znají natolik, že nesnesou mít jedni před druhými masky. Dar Ducha svatého, jenž s sebou nese dar zbožnosti, dovoluje člověku těšit se z přebývání v Boží přítomnosti bez přetvářky, pokorně vyznávat svá omezení, nedokonalosti a hříchy, ale být také přesvědčen o tom, že Boží otcovské srdce vystrojí hostinu, jakmile se marnotratný syn vzpamatuje a vrátí se do otcovského domu. Žádná malomyslnost, nedostatek úspěchu či vyprahlost nebudou moci nad Božími dětmi zvítězit, protože láskyhodnými je svou láskou činí Otec (a nikoliv naopak).

Otec přijímá svého syna v obdobích dobrých i zlých a jeho milosrdné a něžné srdce zanechá devětadevadesát ovcí, aby se vydalo hledat jednu ztracenou. Proto když nás Duch svatý učí modlitbě, jeho prvotním zájmem je, aby v nás vzbudil bezmeznou důvěru vůči Otci, jehož milosrdenství trvá navěky (narozdíl od milosrdenství člověka). Duch svatý se snaží při modlitbě přesvědčit naše srdce o tom, že neexistuje hlubší nebo uspokojivější důvěrnost, než vztah s Otcem, jen když mu dovolíme, aby nás miloval. Vychází-li totiž člověk jenom ze své lidské zkušenosti, má strach nechat se milovat, aby nebyl zneužit ve prospěch partnera. Duch svatý se snaží člověka přesvědčit, že Boží láska je úplně jiná: Bůh z lásky člověka nezískává nic, zato člověk získává všechno. Duch svatý ukazuje v modlitbě člověku pravdu, která jej přesahuje, totiž že existuje láska, která nehledá sebe: Boží otcovská láska. Duch svatý skrze dar zbožnosti připravuje srdce člověka, aby k této pravdě přilnulo a nasadilo pro ni celý svůj život, aby pro ni dalo v sázku vše, co má. A šíře duchovního života, založeného na tomto přesvědčení, je jednou z nejbohatších zkušeností, které jsou člověku nabízeny.

Převzato se svolením autora z revue Carmelus (ročník 22, 1975, str. 213 – 222). Vybrala a přeložila Kateřina Lachmanová.