KARMEL

On má s tebou své záměry. Nespokojí se s tím, že budeš vysedávat na břehu duchovního života: chce, aby ses vydala na hlubinu. To ovšem vyžaduje opustit všechny bezpečné a vyšlapané cesty, dokonce i své důvěrně známé prožívání a pocity. Nabízí ti něco víc než známé jistoty. Nevím, jestli ti to dává smysl. Ale zkus setrvat tiše a pokojně pod rukou hrnčíře, který tě hněte, protože on tvoří něco krásného.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Máte pravdu v tom, co mi říkáte o ubohosti, s níž my, muži, předkládáme světu tajemství mše, to velké tajemství ukřižované Lásky a oslaveného Krista, jenž nás za onou oponou očekává. Zázrak je v tom, že navzdory té neobratnosti a té ubohosti trvají tyhle věci už dvacet století, že nadále a až do konce světa budou přenášet církev přes bouře dějin a že tu stále jsou srdce schopná poznávat a milovat Ježíše v tom chudobném šatě.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 12. června)

Texty propria

Otec Januszewski se narodil 11. června roku 1907 v obci Krajenki v Polsku. Při křtu dostal jméno Pavel. Ve svých dvaceti letech vstoupil do karmelitánského řádu ve Lvově a přijal řeholní jméno Hilarius. Sliby pak složil 30. prosince roku 1928. Přípravné studium filozofie vykonal na karmelitánském řádovém učilišti v Krakově, kde byl v té době členem komunity a vyučujícím – tedy snad i jeho přímým učitelem – jen o pět roků starší P. Prokop Valena! Oba z Krakova v roce 1931 odešli – bratr Hilarius do Říma studovat teologii a P. Prokop do Kostelního Vydří, aby se ujal správy farnosti i poutního místa.

… jako bych překročila práh
mezi tady a tam
jsem tvarována
Neviditelným
který prochází zavřenými dveřmi,
zahradou, kuchyní,
krbem i studnou.
Ani včera, ani zítra
jsem ustavičně celá dnes
zpívám si:
Osnovo, která mne vineš k sobě
květino, která voníš po rozbřesku
neznámá tváři tichých úst
zlatá auro, která dáváš růst
vstup a neopusť.

(Miloš Doležal, *1970, báseň Mainzer Fastnacht)

Milost Ducha svatého ať je s Vámi, důstojnosti, můj otče, a kéž Vám během těchto Letnic udělil tolik svých dober a darů, abyste díky nim mohl sloužit Jeho Majestátu pro to mnohé, zač mu vděčíte, jelikož chtěl, aby se tak na váš účet pomohlo jeho lidu. Bůh kéž je chválen vším… (…) Včera byl poslední den Letnic. Ty mé ale ještě nedorazily.

Nehodná služebnice Vaší důstojnosti

Terezie od Ježíše

(Terezie od Ježíše, dopis Graciánovi do Alcalá, 10. června 1579 /D 283/, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Církev má tento niterný rozměr: že vychází ze srdce. Každý, každý je tu doma, každý je uvnitř. Říká to Pán, to Pánovo podobenství, které mám tak rád, když hosté nepřišli na svatbu syna, protože každý měl své zájmy, co říká Pán svým pomocníkům: ‚Jděte na křižovatku a přiveďte všechny, dobré i zlé, zdravé i nemocné, mladé i staré...‘. Všechny, všechny, všechny. Všichni dovnitř. To je Hospodinovo pozvání. A každý se svým břemenem, protože každý má své vlastní a Bůh říká: „Všichni“. To říká Bůh, ne já. Problém je, když si vybíráme: toho ano, toho ne... Ať to udělá On. My máme říci: všichni. Pak uvnitř uvidíme.

(papež František, úryvek z rozhovoru s Fabiem Faziem v televizním vysílání; 15. ledna 2024)

Bože, Ty jsi nás stvořil vanutím svého Ducha, Ty jsi nás spasil vanutím svého Ducha, Ty nás ve svaté církvi posvěcuješ vanutím svého Ducha! Ty jsi nás znovu zrodil ve svatém křtu vanutím svého Ducha, Ty jsi při svatém biřmování do našich srdcí zavál svého Ducha! Ty jsi do našich srdcí zavál vanutí svého Ducha, abychom se my lidé stali tímto vanutím, aby se náš život stal spoluvanutím v tomto vanutí, aby se naše tělo a krev, náš život, naše působení a utrpení staly jedinou hnací silou pro vanutí Tvého Ducha Svatého! Nikoli pro nás, to ne, ale pro spasení světa!

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 19; v době 2. světové války)

Duch vane, kam chce. Lze ho jen volat. Je dokonce nepřípadné uvažovat konkrétně o tom, že ho přivoláme na sebe, nebo na ty a ty druhé, nebo i na všechny; je třeba volat ho čistě a prostě, neboť myšlenka na něj je volání a výkřik. Jako když je člověk ve stavu krajní žízně, když je ochořelý žízní, nepředstavuje si už akt pití ve vztahu k sobě, a dokonce ani akt pití obecně. Představuje si jen vodu, vodu o sobě, avšak ten obraz je jako výkřik veškerého bytí.

(Simone Weilová /1909–1943/, úryvek z eseje Výklad Otčenáše)

Drahá matko, chtěla bych vám naplno říci, čím vším jste pro mě byla. Jak je tato chvíle slavnostní a vážná... přesto nechci otálet s odhalením věcí, které trochu snížím tím, že je oději do slov. Vaše dítě vám chce vyjevit, co cítí, nebo lépe řečeno, co mu Bůh dal pochopit v hodinách hlubokého usebrání v sjednocujícím doteku.
„Jste velmi milovaná“, milovaná výjimečnou láskou, jakou měl Mistr jen vůči některým zde na zemi a která je zavedla velmi daleko. On vám neříká jako Petrovi: „Miluješ mě více než tito zde?“ Matko, poslouchejte, co říká vám: „Nech se milovat více než tito zde. To znamená beze strachu, že by nějaká překážka byla překážkou, neboť svobodně rozlévám lásku, na koho se mi zlíbí. Tvým povoláním je „nechat se milovat více než ostatní“. Když mu budeš věrná, učiníš mě šťastným, protože tím oslavíš moc mé lásky. Má láska je schopná znovu vybudovat to, co ty pokazíš. „Nech se milovat více než tito zde.““
Matko, „nechte se milovat více než tito zde“; váš Mistr chce, abyste se tímto způsobem stala chválou jeho slávy! Těší ho, že ve vás může tvořit skrze svou lásku a pro svou slávu; On sám to chce konat, i kdybyste vy sama pro to, abyste získala tuto milost, nebyla udělala nic, a dala mu jen to, co může tvor: hříšné a ubohé skutky.
Nikdy nebudete průměrná, pokud budete bdělá v lásce! I ve chvílích, kdy se budete cítit zničená a vyčerpaná, můžete mu působit radost, pokud budete nadále věřit, že On stále působí, že vás i tak miluje, ba dokonce miluje ještě víc, protože jeho láska je svobodná a takto chce být ve vás oslavený.

(úryvek z textu, který sv. Alžběta od Trojice adresovala krátce před smrtí své převorce, matce Germaině, na konci října 1906)

Když si myslíme, že všecko je jenom bílé nebo černé, zavíráme někdy cestu milosti a růstu a odrazujeme od cest posvěcování, které vzdávají Bohu slávu. Připomeňme si, že „malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem“. Upřímně věřím, že Ježíš chce církev pozornou vůči dobru, které Duch Svatý rozsévá uprostřed slabostí…

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 305, 308; 2016; citace uvnitř textu je z apoštolské exhortace Evangelii gaudium; 2013)