K jádru prvotního hříchu patří i to, že člověk nepřijal Bohem daný životní rytmus. Jsme totiž stvořeni k Božímu obrazu a podobě; s tím souvisí i naše schopnost se zastavit. Ano, Boha napodobujeme i tím, že se ve svém konání zastavujeme a odpočíváme. (…) Ovšem toto zastavení nemá být jen další povinností v našem už tak nabitém programu. Jde o zbrusu nový způsob bytí ve světě, jehož cílem je, aby se všechny ostatní hodiny i dny přenastavily nově – směrem k Bohu.
(Peter Scazzero /*1956/, Emočně zdravá spiritualita)
Můj Bože, dej mi, prosím, vše,
co mne k Tobě přivede.
Bože můj, vezmi mi vše,
co mne od Tebe vzdaluje.
Bože můj, vezmi mi i mne samu
a odevzdej mne jen Tobě, a to beze zbytku.
(Edith Stein /1891–1942/, dopis K. Kopfové, 12. října 1927)
(OCD • svatá • patronka Evropy • svátek 9. srpna)
Texty propria
Edith se narodila roku 1891 ve Vratislavi (Wrocław) jako nejmladší z jedenácti sourozenců. Její rodina patřila k liberálním židovským kruhům, které se hlásily ke svému německému původu. Již v patnácti letech se odcizila židovské víře. Tehdy na deset měsíců přerušila školní docházku a pomáhala v domácnosti jedné ze svých sester, která žila v Hamburku. „Náboženství se v tomto domě vůbec nepraktikovalo. Zde jsem se také zcela vědomě a z vlastního rozhodnutí odnaučila modlit,“ píše ve své autobiografii (1).
Je důležité si uvědomit, že sklíčenost či deprese je emoční stav, nikoliv skutek. Nijak tě neodděluje od Boha. Lidé, které sužuje toto trápení, se mu nemusí poddat, stejně jako se nepoddávají zlomené ruce nebo noze. Člověk s depresí se nedopouští hříšného jednání, jde jen o duševní rozpoložení.
Tento stav však není banální. Volání k Bohu o pomoc a úlevu je také autentická modlitba, je to projev víry, naděje a lásky. Uznat, že Boha potřebuji, a učit se mu důvěřovat je velmi cenné. V tomto směru může docházet ke skutečnému růstu, a to i uprostřed úzkostí, dokonce jim navzdory. Navíc tyto zkušenosti, byť tak bolestné, přispívají k hlubšímu soucítění s druhými. Každý z nás si nese nějakou zátěž, ať už fyzickou, morální, či duchovní, ale je důležité vědět, že ve sjednocení s Kristem může být naše utrpení plodné – pro nás i pro druhé.
(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)
(karmelitán • svatý • svátek 7. srpna)
Texty propria
Albert se narodil někdy kolem poloviny 13. století v Trapani na Sicílii. Jeho životopis, sepsaný v druhé polovině 14. století, se k nám dostal v mnoha opisech či revidovaných textech z 15. století.
Když jsem před lety poznal směr svého srdce, vydal jsem se do přátelského světa, podbíjel jsem kolejnice, byl výpravčím vlaku, nabízel životní pojistku, pracoval jako obchodní zástupce, dělník v ocelárně, balil starý papír, dělal kulisáka. To všechno jen proto, abych se umazal prostředím a lidmi a občas zažil tu ohromující událost, že jsem zahlédl na dně člověka perlu. Od té doby mám rád takové lidi, nad kterými se láme hůl a myjí ruce.
(Bohumil Hrabal /1914-1997/, úvod ke knize povídek Perlička na dně, 1963)
Jeho oči, jež jsou očima Pravdy, jsou upřeny na mé srdce. Kam padne jeho pohled, tam je pokoj, protože světlo jeho tváře, jež je Pravda, vytváří pravdu, kdykoli zazáří. (…) A on říká těm, které miluje, firmabo super te oculos meos – upnu své oči k tobě. Jeho pohled leží stále na nás, v chóru a kdekoliv a stále. Žádná milost k nám z nebe nepřichází, pouze tehdy, když on hledí na naše srdce. A co víc – on se na nás dívá zevnitř našich vlastních srdcí, protože my a on jsme jedno.
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 27. ledna 1950)
Tu dobu, kterou teď prožíváme, unesu, unesu ji na svých bedrech, aniž bych klesala pod její tíhou. A také dokážu odpustit Bohu, že to tak je, protože to tak jistě být musí. Říct, že člověk v sobě má tolik lásky, aby odpustil Bohu!
(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis z července 1942)
Na zklamání
vytrvale roubovat
naději
neplodná slova
opylovat láskou
každý den vyšetřit
kalíšek něhy
na živořící srdce
a život žít
jak vzácný chléb
od Boha
(Josef Kořenek /*1943/, báseň z knihy Radost ze snahy o dobro, 2018)
Kudy chodím, Ty,
kde stojím, Ty,
jenom Ty, zase Ty, pořád Ty.
Dobře se mi daří, Ty,
všechno se mi zmaří, Ty,
jenom Ty, zase Ty, pořád Ty.
Nebe, Ty, země, Ty,
nahoře, Ty, dole, Ty,
na každé cestě, na každém místě,
jenom Ty, zase Ty, pořád Ty.
(Levi Jicchak z Berdyčeva /1740–1809/)
Dnes by se bylo možné domnívat, že bílá rasa takřka ztratila smysl pro krásu světa a vzala si za úkol nechat ji zmizet ze všech světadílů, kam přenesla své zbraně, obchod a náboženství. Jak pravil Kristus farizeům: „Běda vám, uchvátili jste klíč k poznání; nevcházíte a nenecháváte vejít druhé.“ Přitom je v naší době v zemích bílé rasy krása světa takřka jedinou cestou, po níž lze nechat proniknout Boha.
(Simone Weilová /1909–1943/, úryvek z eseje Formy implicitní lásky k Bohu)