KARMEL

Buď ke mně milosrdný, můj Bože. Když prchám před modlitbou, nechci prchat před Tebou, nýbrž sám před sebou ve své povrchnosti; nechci uniknout Tvé nekonečnosti a svatosti, nýbrž pusté prázdnotě tržiště své duše, na němž bloudím, když prchám před světem, a přesto nemohu vstoupit do svatyně nitra, kde jedině bych Tě mohl nalézt a Tobě se klanět. (…)
Co mám konat? Věřím, že jsi mi uložil se modlit, a že s Tvou milostí to také mohu. Pak však může být ta modlitba, kterou ode mne žádáš, v podstatě jen čekání, mlčenlivá pohotovost, až Ty, jenž jsi vždy přítomen ve vnitřním středu mého bytí, mi zevnitř otevřeš bránu, abych i já vstoupil do sebe sama, do skryté svatyně svého života, abych tam před Tebou alespoň jednou vylil misku krve svého srdce. To pak bude hodina mé lásky. Zdali přijde „v modlitbě“, nebo v jiné hodině rozhodující o spáse mé duše, nebo v mém umírání, zdali mi bude jako tato hodina mého života zjevná nebo nikoliv, zdali bude trvat dlouho nebo krátce, to vše je známo pouze Tobě. Ale já musím být v pohotovosti a čekat, abych – otevřeš-li snad bránu tiše a nenápadně – abych já, ztracený v záležitostech tohoto světa nezameškal vstoupit do sebe a do Tebe. Pak budu v chvějících se rukou držet sebe sama, toto bezejmenné něco, v němž ještě jsou všechny mé síly a vlastnosti jedno ve svém původu, a toto bezejmenné Ti vrátím zpět v oběti lásky. (…)
To je poslední smysl všech mých každodenních modliteb. Ne, co přitom myslím, ne, k čemu se rozhoduji a co cítím, ne toto konání mého povrchního myšlení a chtění, to není to, co se Ti na mé modlitbě líbí. To všechno je Tvé přikázání a Tvá milost, aby duše byla pohotová pro tu hodinu, kdy jí dáš možnost, aby svou modlitbou vešla v Tebe. Dej mi, ó Bože mých modliteb, milost, abych v modlitbě očekával Tebe.

(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh mých modliteb)

Není hřích, který by mohl kompletně smazat Kristův obraz, přítomný v každém z nás. Žádný hřích nesetře onen obraz, který nám Bůh propůjčil, Kristův obraz. Hřích jej může zohyzdit, ale nikoli připravit o Boží milosrdenství. Hříšník může vězet ve svých omylech dlouho, ale Bůh má doposledka strpení a naději, že se hříšníkovo srdce nakonec otevře a změní. Bůh je jako dobrý otec a dobrá matka, kteří svoje potomky, jakkoli by se pomýlili, nikdy nepřestanou mít rádi. Přichází mi na mysl, jak jsem vídával lidi čekající na návštěvy ve věznici, mnohé matky, které stály v zástupu, aby se shledaly se svým vězněným synem. Nikdy ho nepřestanou milovat, i když vědí, co o nich smýšlejí kolemjdoucí: Podívejte, ta má syna ve vězení. Ony matky se za to nestydí, či lépe řečeno, prožívají stud, ale jdou dál, syn je totiž důležitější než zahanbení. Stejně tak Bohu více záleží na nás, než na všech hříších, kterých se můžeme dopustit. Je totiž otcem, matkou, čirou a ustavičně žehnající láskou. Nikdy nám nepřestane žehnat.

(papež František, Katecheze o modlitbě – požehnání; 2. prosince 2020)

Otázky Mariina života se nedají řešit na ulici, v jedné shrnující odpovědi. Mariánská otázka vychází z podstaty vzájemného života. Proč pořád mluvíme o tom, jak někdo chápe Marii, je-li zapotřebí vnímat, jak ona žije nás? Mlčí, anebo tím, že je nejtěsněji nablízku svému Synu, jedná činorodě jako On? V těsné blízkosti Kristově nelze být nečinným, neprospěšným. Že by nesdílela Boží starost o svět, má-li o něj obavu sám Kristus? Pokud též soudný člověk má o hodnoty světa obavu, cožpak není obava vlastní i Kristu, jenž s námi vše prožívá?
Dogmata mariánská, podobně jako dogmata vůbec, nejsou stacionární historizující body, ale podoby prodlévání Pána mezi lidskými dětmi. Zkušenost s Marií je zkušeností s „celým“ Ježíšem.

(Michal Altrichter SJ /*1965 /, úryvek z textu Projevy mariánské úcty)

Evangeliem, tou zprávou je, že Bůh je milosrdenství. Že Bůh je život. Že Bůh je zadarmo. Slovo evangelium původně znamená zvěst o záchraně. Význam toho slova lze vidět třeba na příběhu maratonského běžce, který doběhl do Athén se zprávou, že athénské vojsko vyhrálo, že jsou zachráněni. To je evangelium. A podstata toho slova v křesťanském smyslu je, že jsme spaseni, zdarma. Pak byl evangeliem nazván i samotný Ježíšův příběh. Co znamená, že jsme spaseni? Já myslím, že je nám tím řečeno, že naše životy tady a teď mají smysl a že tento smysl již nikdy neztratí, protože náš život smrtí nekončí. Je nám řečeno, že neexistuje zánik a nicota, jak jsme si třeba doposud mohli myslet. A je nám řečeno, že si nic z toho nemusíme zasloužit, že to stačí jenom přijmout.
Jak známo, všechna náboženství, včetně židovství a Starého zákona, si chtějí Boha nějakým způsobem získat, obětovat mu, usmířit ho. Ježíš toto paradigma úplně převrací. Říká, že nic z toho není potřeba. Že Bůh miluje, že Bůh je velkorysá, milosrdná přítomnost, že Bůh miluje člověka bezpodmínečně. Že Bůh je bezpodmínečná láska bez ohledu na to, jakým způsobem mu chce náboženství projevovat úctu, nebo co to náboženství dělá. To je podstata Ježíšova poselství.

(Ladislav Heryán /*1960/, úryvek z knižního rozhovor U Božího mlýna, Vyšehrad 2018)

Obtíže nelze odsunout stranou, jako by šlo jen o produkty nedokonalého společenství, věci, které by neexistovaly, kdyby u nás byla tráva zelenější. Udělali bychom lépe, kdybychom se přestali ptát, proč je musíme snášet, či je to vina, jak se takovému trápení vyhnout. Místo toho považujme za normální, že se s takovými věcmi stále setkáváme, a pokusme se vynaložit svou tvůrčí energii na to, abychom hledali způsoby, jak těžkosti využít pozitivně, jak „s klidným svědomím obejmout trpělivost“ (Řehole sv. Benedikta).

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Snad nejdůležitějším textem pro porozumění významu Tereziiny úcty ke Kristovu Srdci je dopis, který napsala tři měsíce před svou smrtí příteli Maurici Bellièrovi: „… Ach, drahý Bratříčku, od té doby, co mi bylo také dáno pochopit lásku Ježíšova Srdce, přiznám se vám, že zapudila z mého srdce všechnu bázeň. Vzpomínka na mé chyby mě pokořuje, má mě k tomu, abych se nikdy neopírala o svou sílu, která je jen slabostí. Ale ještě víc mi tato vzpomínka mluví o milosrdenství a o lásce.“
Moralisté, kteří by rádi milosrdenství a milost drželi pod kontrolou, by řekli, že Terezie toto mohla vyslovit, protože byla svatá, ale hříšník to říct nemůže. V některých křesťanských společenstvích se bohužel stal běžným záměr uzavírat Ducha Svatého do jakéhosi schématu, které umožňuje mít všechno pod vlastním dohledem. Tato moudrá učitelka církve to ale popírá a mluví přímo proti takové zúžené interpretaci následujícími jasnými slovy: „I kdybych byla spáchala všechny myslitelné zločiny, cítím, že celé toto množství urážek by bylo jako kapka vody, která spadla do žhavé výhně.“

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 136–137; 2024)

Když zdůrazňujeme, že člověk je obrazem Božím, neměli bychom zapomínat, že každý tvor má svůj úkol a že žádný tvor není zbytečný. Veškerý hmotný svět je jazykem Boží lásky, jeho bezmezné náklonnosti vůči nám. Půda, voda, hory – všechno je Božím pohlazením. Dějiny našeho přátelství s Bohem se vždy odehrávají v určitém geografickém prostoru, který se stává velice osobním znamením, a každý z nás chová v paměti místa, jejichž připomínka nás oblažuje. Kdo vyrostl mezi horami anebo kdo jako dítě sedával u potoka, z něhož pil, anebo kdo si hrával na náměstí ve své čtvrti, se při návratu do oněch míst cítí povolán znovu obohatit svou vlastní identitu. (…)
Kontemplace stvoření nám umožňuje skrze všechny věci objevovat nějaké poučení, které nám chce Bůh sdělit, protože „kontemplovat stvoření znamená pro věřícího naslouchat poselství, slyšet paradoxní a tichý hlas“. Můžeme říci, že vedle zjevení ve vlastním smyslu slova, obsaženého ve Svatých písmech, existují Boží projevy také v záři slunce i v okamžiku, kdy nastává noc. Věnuje-li lidská bytost pozornost tomuto projevu, naučí se poznávat samu sebe ve vztahu k ostatním tvorům: „Vyjadřuji se tím, že vyjadřuji svět, prozkoumávám svoji posvátnost tím, že odhaluji posvátnost světa.“

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 84.85; 2015; první citace je z textu Jana Pavla II., druhá z textu Paula Ricoeura)

Když skončí doba vyhrazená pro modlitbu, ani to nepostřehnu, protože jsem neustále u Boha. Velebím a chválím Ho pro Jeho velikost a moc. S Ním chci stále jít a hovořit. Můj život je neustálá radost. Bůh mi jistě pošle i utrpení, ale teprve pak, až budu dost silný je snášet.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 4. rozhovor, 25. listopadu 1667)

Možnost, že umřu, je pro mě absolutně přítomná; můj život udělal zásadní zkušenost, co to znamená hledět do očí smrti, záhubě – přijímám ji jako součást života. Nelze předčasně obětovat část svého života smrti tím, že se jí člověk bojí a brání se jí, odpor a strach nám ponechávají pouze žalostně scvrklý zbytek života, skoro se to životem ani nedá nazvat. Zní to téměř paradoxně: snaží-li se člověk vytěsnit smrt, ze svého života, nikdy nežije plnohodnotně, ale podaří-li se mu ji do svého života přijmout, rozšíří a obohatí jej.

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis z internačního tábora Westerbork, 3. července 1942)

Patriarcha Bartoloměj navrhl přejít od konzumu k oběti, od chtivosti ke štědrosti, od plýtvání ke sdílení v určité askezi, která „se učí dávat, a nikoli si jen odříkat. Je to způsob, jak mít rád a jak postupně přecházet od toho, co chci já, k tomu, co potřebuje Boží svět. Je to osvobození od strachu, chtivosti a závislosti.“ My křesťané jsme navíc povoláni „přijímat svět jako svátost společenství, jako způsob sdílení s Bohem a s bližním v globálním měřítku. Božské a lidské se setkává v tom nejmenším detailu nesešívané suknice Božího stvoření, ba v tom posledním zrnku prachu naší planety.“

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 9; 2015; papež zde cituje konstantinopolského patriarchu Bartoloměje /*1940/)