KARMEL

(O.Carm. • svatý • nezávazná památka 9. května)

Texty propria

Jiří se narodil – jako sedmé z devíti dětí – 12. února 1880 na Maltě (1). Rodina patřila ke střední třídě, tatínek byl obchodníkem a posléze inspektorem, maminka učitelkou. Bydleli ve Valletě, hlavním městě Malty, blízko kostela Panny Marie Karmelské (zanedlouho se však přestěhovali do Hamrunu). Podle tehdejších zvyklostí v dětském věku přijal škapulíř, a tak se stal členem karmelitánské rodiny. V mládí se cítil povolán ke kněžství. Po studiích přijal kněžské svěcení 22. prosince 1906. Jako diecézní kněz působil po většinu života ve farnosti sv. Kajetána v Hamrunu.

Tohle mocně přitahuje moderního člověka: pronikat do nejhlubší kontemplace, a zůstávat přitom zamíchán v zástupu ostatních, jeden vedle druhého. Chtěla bych říci více: ztrácet se v zástupu, aby ho božské působení co nejvíce pronikalo, tak jako kousek chleba nasakuje vínem. Chtěla bych říci ještě více: jako účastníci Božích záměrů s lidstvem rozprostírat nad davem ornamenty světla a současně se dělit s bližním o potupu, o hlad, o rány, o letmé radosti. Neboť naši dobu přitahuje, stejně jako všechny ostatní doby, to nejlidštější a nejbožštější, co si lze představit: Ježíš a Maria, Slovo Boží, syn tesařův, Trůn Moudrosti, matka, žena v domácnosti.

(Chiara Lubichová /1920–2008/, Scritti spirituali)

(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 7. května)

Texty propria

Spolehlivé informace o životě Aloise Rabaty, který se narodil v městečku Erice blízko Trapani na Sicílii patrně v roce 1443, nám poskytují dokumenty procesů, které zkoumaly svatost Aloisova života. Některé jsou datovány rokem 1533 – tento proces proběhl v Randazzu v Catanii, další rokem 1573. Ale všechny v nich obsažené údaje se vztahují k Aloisovu zralému věku a k jeho smrti.

Jsem hluboce přesvědčen, že křesťanský vůdce budoucnosti je povolán být naprosto nedůležitým a stát v tomto světě, aniž by měl cokoli k nabídnutí, kromě vlastního zranitelného já. To je způsob, jakým přišel zjevit Boží lásku Ježíš. Vůdcem budoucnosti bude ten, kdo se odváží přihlásit ke své nepotřebnosti v současném světě jako k Božímu povolání, jež mu umožňuje vstoupit do pevné solidarity s úzkostí, skrytou za třpytem úspěchu, a přinést tam Ježíšovo světlo.
Dlouhé bolestné dějiny církve jsou příběhem lidí stále znovu pokoušených zvolit moc místo lásky, vládu místo kříže, vést místo nechat se vést. Ti, kteří odolali tomuto pokušení až do konce a tím nám dávají naději, jsou pravými světci.

(Henri Nouwen /1932–1996/, In the Name of Jesus, 1989)

Ježíš ve svém známém podobenství hovoří o zrnu, které musí odumřít, aby přineslo užitek. Platí toto podobenství také o dějinných proměnách křesťanství? Jestliže ano, pak možná to, co mnozí s obavami sledují a vykládají si jako zánik křesťanství, je jen ono nezbytné odumření zrna. Někdy mám pocit, že tomuto odumírání zrna věnujeme příliš mnoho pozornosti. Možná nám pak uniká, že někde, kde to třeba vůbec nečekáme, už raší onen „mnohý užitek“.

(Tomáš Halík /*1948/, Dopisy papeži, 2024)

My, co na pobřežích máváme kapesníky na rozloučenou těm, kdo odjíždějí na misie, si neuvědomujeme, že jsme naloděni na největší loď světa: na loď jménem Církev. Jsme jako slepí, hluší a chromí námořníci.
Plachty se vzdouvají v bouřích milosti, loď přiráží ke břehům zemí bez kříže, a my sedíme v kroužku dole v podpalubí a diskutujeme o tom, co se odehrává na našich dvou metrech čtverečních!
Ale „věčný misionář“, Duch svatý, kráčí uprostřed nás. V tomto podpalubí přeplněném neduživci zjevuje bytostný pohyb církve. Putuje v naší době a vdechuje do srdcí naději na všeobecnou spásu.
Nechme se jím učit.
Naučme se, že Pán k nám přichází po cestě, která vede k druhým.
Naučme se, že přijmout Pána v pravdě znamená předávat ho dál.
Vzpomeňme si, že ve svaté paměti církve je plné setkání duše s Kristem zároveň setkáním s hříšným světem, kandidátem spásy, kterou nelze vyjádřit slovy.
Naučme se, že to nejsou dvě různé lásky: kdo objímá Boha, měl by mít v náručí místo pro svět, a kdo přijímá do srdce tíhu Boha, přijímá tíhu světa.

(Madeleine Delbrêl /1904–1964/, Misionáři bez lodi)

(karmelitán • svatý • památka 5. května)

Texty propria

Angelus přišel na Sicílii spolu s dalšími bratry, kteří se kvůli narůstajícímu útlaku ze strany Arabů rozhodli opustit klášter v pohoří Karmel. Podle věrohodné tradice byl v první polovině 13. století zabit v Licatě „nevěřícími neznabohy“. Na místě, kde prolil svou krev, byl k jeho cti zbudován kostel a Angelovo tělo bylo umístěno nad jedním z jeho oltářů. Tyto stručné informace najdeme v soupisu svatých, který vznikl někdy na přelomu 14. a 15. století. Jiný pramen, sepsaný patrně kolem roku 1370 Mikulášem Processim, donátorem baziliky sv. Jana v Lateráně, vypovídá o tom, že Angelus navštívil Řím (1).

Stejně jako u Petra a ostatních učedníků po počátečním nadšení následuje nevyhnutelně hodina zkoušky, hodina únavy. Ta někdy nabourává naši víru a ztěžuje nám setkávání se s Bohem v modlitbě. Ve skutečnosti se nám však otevírá příležitost k druhému povolání, stejně jako u Petra po jeho zapření. Může jít o hodinu, v níž zazní ono druhé „následuj mě“, kdy začínáme skutečně odpovídat „láskou na lásku“.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Často zapomínáme, že lidé, které si Ježíš vybral do vedení své církve, nebyli zralí ani duchovně, ani emočně. Stejně jako my se ještě museli hodně učit.
Petr jako hlavní vůdce si moc neviděl na jazyk a jeho chování bylo plné protikladů, takříkajíc „ode zdi ke zdi“. Jeho tišší bratr Ondřej zůstával víc v pozadí. Jakubovi a Janovi se ne nadarmo přezdívalo „Synové hromu“, protože uměli být agresivní, horkokrevní, ctižádostiví a netolerantní. Filip byl místy skeptický a negativní, měl malé vize. „To nepůjde,“ vyjádřil svou malou víru, když stáli před potřebou nasytit pět tisíc lidí. Natanael-Bartoloměj býval zaujatý a poněkud svéhlavý. Matouše v Kafarnau nenáviděli – jako celník se původně živil vykořisťováním lidí.
Tomáš byl určitě nedůvěřivý a spíš pesimista. Jakub, syn Alfeův, a Juda, syn Jakubův, byli zřejmě ve sboru apoštolů „jako vzduch“: aspoň Bible o nich nic neříká. Šimon Horlivec byl bojovník za svobodu (dnes bychom řekli partyzán či terorista). Jidáš, pokladník Dvanácti, byl zloděj a osamělý hráč. Předstíral zájem o věc a věrnost, ale nakonec právě on Ježíše zradil.
Většina z nich však měla jednu skvělou vlastnost: chtěli růst, byli ochotní se měnit. A to je vše, co od nás Bůh žádá.

(Peter Scazzero /*1956/, Emočně zdravá spiritualita)

Ukoj mou žízeň po existenci! Až do nejniternějších hlubin Středu Tvého Srdce, přitáhni mě! Čím hlouběji se s Tebou, Mistře, setkávám, tím univerzálnější je tvůj vliv. Díky této povaze budu moci v každém okamžiku posoudit, jak dalece jsem v Tobě pokročil. Až si všechny věci kolem mne ponechají svou chuť a obrysy a já je přesto uvidím rozptýlené tajemnou mocí do jediného prvku, nekonečně blízkého a nekonečně vzdáleného, až budu uvězněn v žárlivém ústraní Boží svatyně, a přesto budu cítit, jak se volně toulám oblohou všech tvorů, pak budu vědět, že se blížím k ústřednímu místu, kde se srdce světa vlévá do sestupující záře Božího Srdce.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)