KARMEL

Bůh nám naslouchá. On není jako modly, které sice mají uši, ale neslyší. Není jako mocní, kteří slyší pouze to, co se jim hodí. On slyší všechno. Slyší i stížnosti a zloby svých dětí. Nejenom že poslouchá, ale rád poslouchá. Rád je pozorný, rád bedlivě naslouchá všemu, co se s námi děje. Proto nám Ježíš říká, že „Otec dobře ví, co potřebujeme“ a není třeba mnoha slov. Stačí otčenáš.

(Jorge Maria Bergoglio, homilie ze svátku sv. Kajetána, 7. srpna 2006)

Když Kristus říká: „Byl jsem hladový a nedali jste mi najíst“, nemyslí jen hlad po chlebu a potravinách, ale myslí i hlad po lásce. Ježíš pocítil opuštěnost a samotu na sobě samém. „Přišel do svého vlastního, ale vlastní ho nepřijali.“ To mu způsobovalo stálou bolest...
Ten samý hlad, ta samá opuštěnost, to samé odstrkování – nikým nepřijatý, nemilovaný a nepotřebný... každý člověk, který žije v takovéto situaci, se podobá Kristu v jeho opuštěnosti, a to je velmi tvrdý úděl, to je skutečný hlad.
Když naši lidé někdy musí zemřít z hladu, není to proto, že by se Bůh o ně nestaral, ale proto, že jsme jim my, ty a já, nic nedali, a že jsme nebyli nástrojem lásky v Božích rukou, abychom jim dali chléb a oděv; proto, že jsme nepoznali Krista, když opět přišel hledat přístřeší, když přišel v roztrhaném přestrojení hladovějícího člověka anebo v opuštěném či odvrhnutém dítěti.

(Matka Tereza /1910–1997/, rozjímání nad XII. zastavením křížové cesty)

Děkuji ti, bratře Ježíši, že ses stal člověkem a celou cestu jdeš se mnou. Teď už nemusím předstírat, že jsem Bůh. Je víc než dost a víc než dobré prostě vědět, že jdeme společně.

Vůči štěstí máme patrně výhrady. Tyto zábrany si většinou ani neformulujeme, vězí však velice hluboko – hlouběji, než si vůbec myslíme. Bývají spojeny s ideologií odříkání a poslušnosti, která je ochotna připustit plnost lidství pouze jako protiklad k osobním přáním a vlastním potřebám člověka. (…) Štěstí se nikdy nestalo skutečným teologickým tématem a také v životním stylu křesťanských společenství hraje už tradičně druhořadou roli.
Lidská schopnost tvořit, uvádět něco do pohybu, potěšení ze započatého díla, které pak pokračuje nezávisle na nás a s nímž je tedy spojeno určité riziko, to všecko, při čem se uplatňuje tvořivá spontánnost, přináší člověku pocit štěstí. Takové štěstí je ohroženo konzumním myšlením, pro které štěstí znamená zisk, vlastnictví a spotřebu. Ke štěstí má přece člověk přijít náhodou – třeba při šťastné koupi – a ne si je vytvářet! Avšak nový, skutečně šťastný člověk nejenom konzumuje a přijímá, co mu náhoda přihraje, ale sám vytváří jiný svět. Pro takové štěstí existuje i jiný termín: být synem Božím.
Ježíš nevnesl do světa žádné nové ctnosti, nýbrž daroval všem těm, s nimiž se setkal, štěstí. Štěstí, které postavilo ctnost na nový základ a vlastně umožnilo její pravé naplnění.

(Dorothee Sölleová /1929–2003/, Fantazie a poslušnost. Úvahy o budoucí křesťanské etice)

Skutečnost, že člověk v postní den cítí hlad a víc myslí na jídlo, nesnižuje objektivní hodnotu této disciplíny v následování Krista, cvičení se v sebezáporu, kdy jde o to, aby člověk nebyl vláčen každým svým rozmarem a tužbou. (…)
Součástí pokořování bude někdy i pocit, že jsme v postní den popudliví a že půst příliš dobře nezvládáme! Náš půst, stejně jako všechno ostatní v našem životě, nás má totiž naučit pokoře, lásce a trpělivosti: nepostíme se proto, abychom se cítili silní a spokojení sami se sebou.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

„Hleď, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt i neštěstí.“ (…) Člověk musí volit. Otázka zní, zda je nakonec Bůh ve svém plánu spásy závislý na volbě člověka – zda chce být závislý – anebo zda Boží svoboda, chtějící spásu, nebude nakonec ve své absolutnosti silnější než svoboda lidská, stvořená, a tedy relativní.

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, Síla křesťanské naděje)

Dne 5. března v 18.30 na chodbě noviciátu: „Jsem plná radosti,“ sdělila mi sestra X.
Schválně jsem si zaznamenala datum, čas i místo výroku včetně zúčastněné osoby. Proč? Až se ti bude dařit hůř, budeš si moci říct: „Bůh se nemění. Není to tak, že bychom jeden den měli spolu skvělý vztah, a další den by byl na mě bezdůvodně naštvaný.“ A cosi stálého je i v člověku. (…) Proto mu denně opakuj: „Věřím, že tvoje láska a něha vůči mně je stálá, jsem tvůj poklad.“ Na tom se nic nemění.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Motto jubilea – „Poutníci naděje“ – evokuje vyprávění knihy Exodus o dlouhé cestě izraelského lidu do zaslíbené země. Nelze myslet na biblický exodus, a nemyslet přitom na naše bratry a sestry, kteří dnes utíkají před bídou a násilím, aby nalezli lepší život pro sebe a své blízké. Bylo by pro nás dobrým postním cvičením porovnat svůj každodenní život s životem nějakého migranta nebo cizince, soucítit s jeho zkušeností a tak objevit, co od nás Bůh žádá, abychom směřovali do Otcova domu. To by bylo dobré „zpytování svědomí“ pro každého z nás, poutníků.

(papež František, úryvky z poselství pro postní dobu 2025)

Evangelista Marek o bohatém mladíkovi poznamenává: "Ježíš na něj pohlédl a zamiloval si ho". Tento Ježíšův pohled plný lásky spočívá na každém z nás. Bratři a sestry, dovolme, aby se nás tento pohled dotkl, a nechme se jím přenést za hranice nás samých! A učme se také tak dívat se na sebe navzájem, aby lidé, se kterými žijeme a které potkáváme - ať už je to kdokoli - , cítili, že jsou přijímáni, a zjistili, že existuje Někdo, kdo se na ně dívá s láskou a zve je, aby plně rozvíjeli svůj potenciál.

(papež František, úryvky z poselství ke dni modliteb za duchovní povolání, 8. května 2022)

Ve dnech 25. 2. – 2. 3. 2025 se ve Fatimě (Portugalsko) uskuteční generální shromáždění třetího karmelitánského řádu také za účasti delegátů z ČR Jany Markové a Pavola Kunzo. Jako duchovní příprava a podpora je připravena modlitba: