KARMEL

Velmi mnoho našich karmelských svatých a blahoslavených má osobní, bezprostřední zkušenost s válkou. Nejde přitom jenom o karmelitány 20. století, jako svatý Titus a blahoslavený Hilarius, kteří zahynuli v Dachau, nebo svatá Terezie Benedikta (Edith Stein), která byla zavražděna v Osvětimi. Nejde jenom o ty, kdo obětavě pomáhali raněným, jako svatá Jáchyma za karlistických válek ve Španělsku nebo blahoslavená Kandelárie během kruté vojenské diktatury ve Venezuele. Několik našich světců prožilo válku ve zbrani. Někteří se na agresi sami podíleli, jako ctihodný Vavřinec od Vzkříšení, který se účastnil třicetileté války a pak se léta trápil vracejícími se vzpomínkami, nebo jako blahoslavení Dionýsius a Redemptus, kteří se jako mladí kluci nechali naverbovat do „speciální vojenské operace“ daleko od domova. Jiní se aktivně agresorovi postavili, jako blahoslavený Rafael během protiruského povstání roku 1863, nebo dnešní světec, svatý Nonius.

(karmelitán • svatý • památka 6. listopadu)

Texty propria

Nonius Álvares Pereira se narodil 24. června 1360 v Portugalsku, pravděpodobně v Cernache do Bonjardim, jako nemanželský syn bratra Álvara Gonçalves Pereiry, člena rytířského řádu Špitálníků sv. Jana v Jeruzalémě (Maltézští rytíři) a převora v Crato, a doni Irie Gonçalves z Carvalhalu. Asi rok po narození bylo dítě královským dekretem prohlášeno za legitimní, a mohlo se mu tak dostat rytířské výchovy a vzdělání, jak bylo obvyklé pro potomka šlechtického rodu. Ve třinácti letech se Nonius stal pážetem královny Leonory, byl přijat ke dvoru a pasován na rytíře. V šestnácti letech se na přání svého otce oženil s bohatou mladou vdovou doňou Leonorou de Alvim, v tomto svazku se jim narodily tři děti.

Ráda bych ti řekla jasně jednu věc: Díky Bohu, že můžeš plakat! Kristus sám plakal nad Lazarem – řecký originál vyznívá dost silně: „propukl v pláč“! Naprosto reálně se tím ztotožnil se zármutkem všech truchlících všech věků na celém světě. Víra přece nevyžaduje, abychom zachovávali stoickou netečnost. Svatý Ambrož píše o smrti svého bratra: „Naše slzy nejsou něčím hříšným! Pláč nepochází ze slabosti nebo z nedostatku víry. Přirozený zármutek je něco jiného než smutek plný nedůvěry. Slzy jsou známkou oddanosti. Vyznávám, že i já jsem plakal.“ Proto se ani ty nikdy nestyď prolévat slzy. Věřím, že v Božích očích jsou převzácné.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha; citace sv. Ambrož, O smrti Satyra)

(karmelitka • blahoslavená • nezávazná památka 5. listopadu)

Texty propria

Františka se narodila pravděpodobně v Thouars, 28. září 1427; jejími rodiči byli Ludvík, vikomt z Thouars, a Marie z Rieux z baronské rodiny z Encenis. Už ve čtyřech letech ji zasnoubili Petrovi, mladšímu synu vévody bretaňského, a svěřili do výchovy její budoucí tchyni Janě, sestře francouzského krále Karla VII. Byla to právě Jana, která na ni zapůsobila hlubokým křesťanským životem a spiritualitou, čerpanou z učení svatého Vincence Ferrerského, kterého osobně poznala. Petr se po smrti svého otce a staršího bratra stal vévodou bretaňským a spolu s Františkou byli v roce 1450 korunováni v katedrále v Rennes. Františka měla velmi dobrý vliv na manžela, vévodu, na politiku dvora a na státní záležitosti, a to do té míry, že lidé vzpomínali na sedm let jejich vlády jako na »časy požehnané vévodkyně«.

Smrt, to je strhující, oslňující setkání s Nekonečným, s Věčným, s Láskou. Každá lidská láska je naproti tomu smíšena s bolestným vědomím, že i když se chceme dát, nikdy se nedáváme plně, i když chceme přijímat, nikdy milovaného nepoznáváme úplně. Nikdy se nemůžeme dát úplně poznat, nikdy nemůžeme dosáhnout absolutního poznání druhého člověka. Vždy zůstane něco nevyslovitelného, nevyjádřitelného, část bytí, kterou nelze vyslovit a do níž nemůžeme proniknout. V okamžiku smrti začíná ten, jenž nás opouští, poznávat naši nejskrytější podobu, a to skrze Boží poznání o nás. (…) Smrt je dlouho odkládané setkání s přítelem. Bohatě odměněné čekání.

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 1912–2007/, Testament)

Výraz „všemohoucí“, který jako v rytmu bubnu zaznívá v liturgii, se v evangeliu vůbec nevyskytuje, nikdy nezazní z Ježíšových úst jako Boží vlastnost. Ježíš není vyprávěním o Boží všemohoucnosti, ale o jeho něžnosti. Bůh je láska a nemůže všecko. Může jen to, co může láska.
On nemá moc chirurga, který zasáhne a odstraní zlo. Ani nemá moc vojska, které zničí nepřátele. On má moc semene, moc milujícího, moc matky sedící u nemocného dítěte, která ho nemůže uzdravit, ale je mu nablízku a nevzdaluje se od něj, je tu od srdce k srdci, síla, jistota, přítomnost, která neopouští.
Nikoli Bůh vše-mohoucí ve smyslu jazyka politiky nebo našich lidských mýtů, který zničí nepřátele (ostatně temnota je tu stále a zlo je tu spolu s dobrem), ale Bůh vše-milující, který může jen to, co může láska.

(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)

Smiluj se nad nimi, Pane,
a buď jim milostiv,
ať nikdo z nich nezůstane
vzdálen tvých svěžích niv.

Jsi Láska, proto se slituj,
Ty, který důvod znáš,
proč někdy přeslechli Tvůj
tichý a zvoucí hlas.

Jsou to tvé děti, Pane!
Procházels pro ně svět
a všechny zatoulané
na srdci nosil zpět.

Přiviň je k srdci znova!
To jedno dopřej mi:
pro klečící má slova
mé mrtvé obejmi.

(Anděla Janoušková /1921–1999/, Modlitby)

Je těžké přijmout vlastní nedostatečnost; býváme kvůli ní rozmrzelí, někdy i zoufalí. Domníváme se, že ke svatosti dojdeme, až překonáme svou slabost, a proto chceme, aby Bůh projevil svou lásku k nám tím, že nás od slabosti uchrání, čímž nám umožní svatost.
Vidíme však, že Bůh tak nejedná: stačí se zamyslet nad životy svatých… Svatost nenajdeme na opačné straně od našich nedostatků, zkoušek a pokušení: nachází se uprostřed nich. Je na nás, abychom se to učili chápat, abychom se učili svou slabost přijímat a setrvávat v ní, ovšem s vírou a důvěrou, v naprosté odevzdanosti Pánu. Tehdy se otevíráme Boží milosti a moci. Ovšem ne že bychom měli milovat pocit slabosti sám o sobě, to vůbec ne: milujeme ho jen proto, že umožňuje, aby Bůh mohl působit v naší duši.
Bůh je nadmíru spokojený s tvým úsilím a pozvedá tě k sobě, posvěcuje tě. A pokud má člověk tuhle sladkou důvěru a jistotu, pak není důvod ztrácet odvahu.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Ve svém vroucím přání přitáhnout duše cele k sobě až k úplnému sjednocení, používá Pán ještě jiného postupu: neustále vnuká těm, kdo dospěli k božskému sjednocení, aby se pro jiné dožadovali téže přízně. Čím blíže jsou duše Bohu, tím víc jsou přitažlivou silou pro jiné, a tím víc v nich vyvolávají horlivou snahu dosáhnout nebe útokem. Už z této skutečnosti můžeme předvídat neviditelný svět, který se později ukáže našemu unešenému zraku a v jehož lůně budeme rozjímat tajemnou skutečnost nadpřirozené filiace, nejen ve smyslu, jak je všeobecně chápána, ale v hlubším smyslu, kdy můžeme říci, že světci se rodí ze světců na základě nevýslovného plození ex Deo.

(Cécile Bruyère /1845–1909/, abatyše od sv. Cecílie v Solesmes, Duchovní život a modlitba)

Mám chuť sepnout ruce a říct: Děti, jsem tak šťastná a vděčná, život je tak krásný a smysluplný. Ano, krásný a smysluplný, přestože stojím u lože svého mrtvého přítele, který umřel příliš záhy, a přestože mohu být každým okamžikem deportována do neznámých končin. Můj Bože, za všechno jsem ti tak vděčná.

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis z internačního tábora Westerbork, 16. září 1942)