KARMEL

Maria uschopňuje lidské srdce k přijetí reality, se vší její bolestí – není ochranou před bolestí, ale skrze své otevření, radikálně zajištěné její bezhříšností, je na zlo citlivější, protože nemá hrubou kůži zlozvyku a otupění. Je citlivým pozadím, které přijímá svět, je jím i tvarováno, dává se mu k dispozici. Maria není pokorná jen před Bohem, ale i před stvořením, slouží mu, opatruje. Slouží mu i svým pokojným odchodem, nezanechává hrob, smutek, dluhy, nezavazuje nás k strnulé pietě, ale odkazuje nám i svým odchodem důvěru v Boha, nezaměřuje nás na sebe, ale stává se cestou, směrovkou, průvodkyní.

(Petr Beneš CSsR /*1965/, Vzhůru srdce; citováno podle stejnojmenné knihy meditací nad Písmem, Portál 2023)

Do nebe se můžeme dostat jedině tak, že umíráme na kříži za druhé lidi. A na kříži člověk neumírá jen vlastními silami, bez pomoci. Potřebuje katovu pomoc. Musíme zemřít, jako zemřel Kristus, za ty, jejichž hříchy jsou nám hořčejší než smrt – velmi hořké, protože jsou právě jako ty naše. Musíme zemřít za ty, jejichž hříchy nás zabíjejí a které přes naše dobré úmysly zabíjí množství našich vlastních hříchů.

(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 11.9)

Chceš uctít Kristovo tělo? Nedovol, aby se jím pohrdalo v jeho údech, totiž v chudácích, kteří se nemají do čeho obléci! Ani to nedělej tak, že bys ho uctíval zde v kostele slavnostními rouchy, ale venku nedbal, že je zkřehlé zimou a má chatrné šaty. Jaký z toho má Kristus užitek, jestliže je obětní stůl obtěžkán zlatými nádobami, ale on sám v osobě chuďasa hyne hladem? Nejdříve nasyť lačného, a potom z přebytku vyzdob oltář. A k čemu je zapotřebí krášlit oltář pokrývkami protkanými zlatem, když jemu neposkytneme ani nutné svršky? Proto když zdobíš bohoslužebné místo, nezavírej srdce před trpícím bratrem, neboť tento živý chrám je drahocennější než onen.

(Jan Zlatoústý /349–407/, Homilie na Matouše, 50, 3–4)

Maria je tou, která umí přetvořit jeskyni pro zvířectvo na Ježíšův příbytek několika nuznými plenkami a mořem něhy.
Ona je malou služebnicí Otce, která ve chvále překypuje radostí.
Je pozornou přítelkyní, která stále bdí, aby v našem životě nedošlo víno.
Má srdce proniknuté mečem a rozumí všem bolestem.
Jakožto matka všech je znamením naděje pro národy, které trpí porodními bolestmi, dokud nevykvete spravedlnost.
Je misionářkou, která se nám přibližuje, aby nás provázela životem a svou mateřskou láskou otevírala lidská srdce víře.
Jako opravdová matka kráčí spolu s námi, spolu s námi bojuje a nepřetržitě nás zahrnuje blízkostí Boží lásky.

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 286)

Boží láska ke každému z jeho tvorů není obecnou, neodlišenou láskou, která by zahrnovala lidstvo jako celek. Bůh není sociální zabezpečení. Nemiluje lidstvo jako celek; miluje každého muže a každou ženu, každého zvlášť. A aby nám to sdělil, nenašel jiný způsob než vyvolení.
Vyvolil si Abraháma, aniž by tento muž měl nějaké zvláštní vlastnosti. Vybral si Izáka. Vybral si Jákoba a jeho potomky. Jen tak. Bez upřednostnění je láska mdlá, nevýrazná, ne dost vážná; ostatně sám Bůh nás nežádá jen o to, abychom ho milovali, ale abychom mu dávali přednost před vším ostatním. Tak ukazuje, že i on je schopen milovat opravdově, milovat šíleně, milovat upřednostňující láskou.
A od nás žádá, abychom toto upřednostnění uznali. Abychom tak nějak uznali, že Boží láska není samozřejmost, základní zákon vesmíru jako gravitace, nutný fakt. Je to dar a on ho dává tomu, koho si vybere. Například Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi, aniž by měli nějaké zvláštní vlastnosti. Jen musíme uznat, že Bůh má právo mít přátele. A pokud uznáme, že Bůh může mít přátele, můžeme mezi nimi být i my.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)

Buď ke mně milosrdný, můj Bože. Když prchám před modlitbou, nechci prchat před Tebou, nýbrž sám před sebou ve své povrchnosti; nechci uniknout Tvé nekonečnosti a svatosti, nýbrž pusté prázdnotě tržiště své duše, na němž bloudím, když prchám před světem, a přesto nemohu vstoupit do svatyně nitra, kde jedině bych Tě mohl nalézt a Tobě se klanět. (…)
Co mám konat? Věřím, že jsi mi uložil se modlit, a že s Tvou milostí to také mohu. Pak však může být ta modlitba, kterou ode mne žádáš, v podstatě jen čekání, mlčenlivá pohotovost, až Ty, jenž jsi vždy přítomen ve vnitřním středu mého bytí, mi zevnitř otevřeš bránu, abych i já vstoupil do sebe sama, do skryté svatyně svého života, abych tam před Tebou alespoň jednou vylil misku krve svého srdce. To pak bude hodina mé lásky. Zdali přijde „v modlitbě“, nebo v jiné hodině rozhodující o spáse mé duše, nebo v mém umírání, zdali mi bude jako tato hodina mého života zjevná nebo nikoliv, zdali bude trvat dlouho nebo krátce, to vše je známo pouze Tobě. Ale já musím být v pohotovosti a čekat, abych – otevřeš-li snad bránu tiše a nenápadně – abych já, ztracený v záležitostech tohoto světa nezameškal vstoupit do sebe a do Tebe. Pak budu v chvějících se rukou držet sebe sama, toto bezejmenné něco, v němž ještě jsou všechny mé síly a vlastnosti jedno ve svém původu, a toto bezejmenné Ti vrátím zpět v oběti lásky. (…)
To je poslední smysl všech mých každodenních modliteb. Ne, co přitom myslím, ne, k čemu se rozhoduji a co cítím, ne toto konání mého povrchního myšlení a chtění, to není to, co se Ti na mé modlitbě líbí. To všechno je Tvé přikázání a Tvá milost, aby duše byla pohotová pro tu hodinu, kdy jí dáš možnost, aby svou modlitbou vešla v Tebe. Dej mi, ó Bože mých modliteb, milost, abych v modlitbě očekával Tebe.

(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh mých modliteb)

Není hřích, který by mohl kompletně smazat Kristův obraz, přítomný v každém z nás. Žádný hřích nesetře onen obraz, který nám Bůh propůjčil, Kristův obraz. Hřích jej může zohyzdit, ale nikoli připravit o Boží milosrdenství. Hříšník může vězet ve svých omylech dlouho, ale Bůh má doposledka strpení a naději, že se hříšníkovo srdce nakonec otevře a změní. Bůh je jako dobrý otec a dobrá matka, kteří svoje potomky, jakkoli by se pomýlili, nikdy nepřestanou mít rádi. Přichází mi na mysl, jak jsem vídával lidi čekající na návštěvy ve věznici, mnohé matky, které stály v zástupu, aby se shledaly se svým vězněným synem. Nikdy ho nepřestanou milovat, i když vědí, co o nich smýšlejí kolemjdoucí: Podívejte, ta má syna ve vězení. Ony matky se za to nestydí, či lépe řečeno, prožívají stud, ale jdou dál, syn je totiž důležitější než zahanbení. Stejně tak Bohu více záleží na nás, než na všech hříších, kterých se můžeme dopustit. Je totiž otcem, matkou, čirou a ustavičně žehnající láskou. Nikdy nám nepřestane žehnat.

(papež František, Katecheze o modlitbě – požehnání; 2. prosince 2020)

Otázky Mariina života se nedají řešit na ulici, v jedné shrnující odpovědi. Mariánská otázka vychází z podstaty vzájemného života. Proč pořád mluvíme o tom, jak někdo chápe Marii, je-li zapotřebí vnímat, jak ona žije nás? Mlčí, anebo tím, že je nejtěsněji nablízku svému Synu, jedná činorodě jako On? V těsné blízkosti Kristově nelze být nečinným, neprospěšným. Že by nesdílela Boží starost o svět, má-li o něj obavu sám Kristus? Pokud též soudný člověk má o hodnoty světa obavu, cožpak není obava vlastní i Kristu, jenž s námi vše prožívá?
Dogmata mariánská, podobně jako dogmata vůbec, nejsou stacionární historizující body, ale podoby prodlévání Pána mezi lidskými dětmi. Zkušenost s Marií je zkušeností s „celým“ Ježíšem.

(Michal Altrichter SJ /*1965 /, úryvek z textu Projevy mariánské úcty)

Evangeliem, tou zprávou je, že Bůh je milosrdenství. Že Bůh je život. Že Bůh je zadarmo. Slovo evangelium původně znamená zvěst o záchraně. Význam toho slova lze vidět třeba na příběhu maratonského běžce, který doběhl do Athén se zprávou, že athénské vojsko vyhrálo, že jsou zachráněni. To je evangelium. A podstata toho slova v křesťanském smyslu je, že jsme spaseni, zdarma. Pak byl evangeliem nazván i samotný Ježíšův příběh. Co znamená, že jsme spaseni? Já myslím, že je nám tím řečeno, že naše životy tady a teď mají smysl a že tento smysl již nikdy neztratí, protože náš život smrtí nekončí. Je nám řečeno, že neexistuje zánik a nicota, jak jsme si třeba doposud mohli myslet. A je nám řečeno, že si nic z toho nemusíme zasloužit, že to stačí jenom přijmout.
Jak známo, všechna náboženství, včetně židovství a Starého zákona, si chtějí Boha nějakým způsobem získat, obětovat mu, usmířit ho. Ježíš toto paradigma úplně převrací. Říká, že nic z toho není potřeba. Že Bůh miluje, že Bůh je velkorysá, milosrdná přítomnost, že Bůh miluje člověka bezpodmínečně. Že Bůh je bezpodmínečná láska bez ohledu na to, jakým způsobem mu chce náboženství projevovat úctu, nebo co to náboženství dělá. To je podstata Ježíšova poselství.

(Ladislav Heryán /*1960/, úryvek z knižního rozhovor U Božího mlýna, Vyšehrad 2018)

Obtíže nelze odsunout stranou, jako by šlo jen o produkty nedokonalého společenství, věci, které by neexistovaly, kdyby u nás byla tráva zelenější. Udělali bychom lépe, kdybychom se přestali ptát, proč je musíme snášet, či je to vina, jak se takovému trápení vyhnout. Místo toho považujme za normální, že se s takovými věcmi stále setkáváme, a pokusme se vynaložit svou tvůrčí energii na to, abychom hledali způsoby, jak těžkosti využít pozitivně, jak „s klidným svědomím obejmout trpělivost“ (Řehole sv. Benedikta).

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)