Naše duše se sytí Boží přítomností v nás – ať už o tom ví, nebo ne. V životě můžeme procházet mnoha otřesy, ale pravda je velmi prostá: Bůh je s námi, a kde je Bůh, tam je i odpočinutí. Duše je po celou tu dobu tiše živena svým neviditelným hostem, často tak duchovně a důvěrně, že nejsme schopni vidět, co se děje. Jen se dál snaž odpovídat na tuto Boží skutečnost v tobě úkony víry, naděje a lásky, trpělivosti, dobroty a laskavosti.
(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)
Páteční ráno jsme slavili poslední společnou mši svatou za veselého doprovodu španělských písní. Průběh týdne a probraná témata byly shrnuty do jedné prezentace, ke které budou mít účastníci přístup i po kongresu. Následoval dlouhý výčet poděkování všem organizátorům a sloužícím, díky jejichž nasazení a entusiasmu mohlo setkání proběhnout.
Když jsem loni dorazil na synodu, myslel jsem si, že obrovskou výzvou bude překonat jedovatou nevraživost mezi tradicionalisty a progresisty. Jak můžeme překlenout tuto polarizaci, katolicitě tak cizí? Ale když jsem naslouchal, uvědomil jsem si, že je tu mnohem podstatnější výzva: Jak může církev obsáhnout skutečně všechny tolik rozdílné kultury našeho světa? Jak můžeme zahrnout do sítě ryby z každé kultury tak, aby se síť neprotrhla?
Když roku 1989 padla Berlínská zeď, zdálo se, že je studená válka za námi. Francis Fukuyama vydal knihu Konec dějin a poslední člověk /1992/, v níž tvrdil, že jsme vstoupili do nové éry, éry triumfu západní liberální demokracie. Zdálo se, že každý národ je předurčen k tomu, aby se „rozvinul“ v náš západní způsob života. Některé země, zejména země globálního Jihu, musí jenom Západ dohnat. Byla to iluze, z níž se Západ pomalu probouzí. Místo toho žijeme v multipolárním světě, v němž mnozí obyvatelé globálního Jihu považují Západ za dekadentní a odepsaný. Žijeme v post-západním světě. Mnozí obyvatelé Západu si to dosud neuvědomili.
Vyhlížíme nové Letnice, v nichž každá kultura promluví svým rodným jazykem a bude pochopena. To je také náš úkol během synody a základ našeho poslání v rozervaném a rozděleném světě. Prosíme o přímluvu Marii, rozvazující uzly, a Petra, spravujícího sítě!
Především uznejme, že máme-li být katolíky, potřebujeme jeden druhého. Různé kultury shromážděné na této synodě si navzájem nabízejí uzdravení, viklají zažitými předsudky a povzbuzují se k hlubšímu pochopení lásky. Každá kultura má svůj způsob, jak zpozorovat Neznámého na břehu jezera a zvolat: „Pán je to!“
(Timothy Radcliffe OP, úryvek ze synodní meditace, 1. října 2024)
Tématem čtvrtého dne Kongresu laických karmelitánů byla FORMACE. Dopolední interaktivní přednášku vedl otec Benny Phang. Na přednášku navázal workshop ve skupinkách, kde jsme sdíleli zkušenost se službou lidem mimo církev v jednotlivých krajinách. Nové pro nás bylo vůbec uvědomění si, že jako terciáři můžeme - a dokonce se to od nás očekává - sloužit společně, pod jménem Karmelu. Tedy i když je hlavním charismatem našeho řádu kontemplativní modlitba, Eliášovo povolání zapalovat svět je i pro nás výzvou, jak vstoupit společně do aktivní služby. V programu dne se kladl důraz na vrůstání do spirituality Karmelu skrze vyvážený rozvoj kontemplace a akce. V různých provinciích se služby rozvíjí odlišně. Například v Indonézii terciáři slouží společně v nemocnicích i po domech. Součástí jejich dobrovolnické péče o nemocné je přímluvná modlitba a podávání Eucharistie. Španělský Karit je též společným dílem rodiny Karmelu.
Modlit se svobodně a odvážně. Nespokojit se s tím, že jsme už jednou žádali; křesťanská přímluva je naléháním až k hranici únosnosti. Tímto způsobem se modlil David za umírajícího syna a Mojžíš za bouřící se lid. Jako Abrahám musíme smlouvat o spásu lidí s opravdovou odvahou, a to unavuje, jako se unavily ruce Mojžíšovy, když se modlil uprostřed bitvy. Přímluva není pro lenochy. Nemodlíme se, abychom „splnili povinnost“ a měli klidné svědomí, anebo si užívali vnitřní harmonie z pouze estetického hlediska. Když se modlíme, bojujeme…
Ježíš v evangeliu mluví jasně: „Proste, a bude vám dáno, hledejte, a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno.“ Abychom dobře rozuměli, uvádí příklad muže, který v noci obtěžuje souseda, aniž by se znepokojoval, že vypadá jako nevychovanec…
(papež František, Promluvy z Argentiny, promluvy z let 2006-2013)
Za kuropění jsme vyrazili autobusy do Vatikánu na generální audienci s papežem Františkem, vybaveni snídaní v zelených mikrotenových sáčcích. Cesta získala příchuť dobrodružství, když jsme v ranní zácpě shledali, že do našeho anglicky mluvícího autobusu nastoupila španělsky mluvící koordinátorka výpravy a vytrvale odmítala pochopit, že jí nerozumíme. Přenesli jsme se přes to s velkorysostí vpravdě karmelskou (a ve finále se pak nikdo neztratil, což jsem považovala za malý zázrak).
Milá karmelská rodino a přátelé Karmelu, prosíme odpusťte nám váznoucí zpravodajství ze Sassone. Narazily jsme na své limity - kromě přednášek, společné práce ve skupinkách a spolubytí s Živoucím jsme totiž téměř veškerý zbylý denní čas (a též nemalou část nočního) věnovaly intenzivnímu družení se s přítomnými bratry a sestrami, a zpravodajství jsme proto vědomě odložily stranou.
Shledá-li Pán, že se modlíme modlitbu „Otče náš“ dokonale, bez předstírání, a že jsme rozhodnuté uvést ve skutek, co říkáme, obohatí nás svými dary, neboť se Mu velmi líbí, jednáme-li s Ním poctivě, upřímně a bezúhonně. A neříkáme-li něco ústy a nemyslíme si něco jiného, pak nám vždy dá víc, než oč prosíme.
(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXVII,4)
Radost je prvním darem od Boha, základním právem člověka jakožto bytosti. Prostá radost, že jsem zde, mimo nicotu, zkrátka jsem, znamená podílet se na radosti zakoušené třemi božskými osobami ve stvořitelském okamžiku, kdy mě společně vypustili do života. Celý můj život je zakořeněný v této božské radosti, má v ní svůj počátek.
Jak velmi postrádáme tuto základní radost! Kdo z nás se opravdu dokáže radovat z prostého faktu, že může dýchat, vidět, cítit, poslouchat, chodit, tančit, běhat, pracovat a hlavně myslet, představovat si, vymýšlet, přemýšlet – a nadto vše: modlit se, milovat, milovat, milovat…
(Daniel Ange /*1932/, La joie, 2009)
Náhle jsem si uvědomil, jak jsme já a moji přátelé zasmušilí, melancholičtí a smutní. Měli jsme sice dostatek jídla, vhodné přístřeší a nadmíru zdravotní péče a vzdělání, ale žili jsme s radostí? Proč jsme pořád tak vážní, rezolutní a zaneprázdnění každým dalším úkolem, tak rozčarovaní z každého drobného neúspěchu, tak znepokojení, když si nás okolí nevšímá, tak hněviví, když jsme odmítnuti a tak hluboce zarmoucení, když se život nevyvíjí tak, jak jsme plánovali?
Mnozí mírotvůrci ztratili pod přívalem obrovských nebezpečí naší doby veškerou radost a stali se proroky zkázy. Pokud někdo oznamuje konec světa ponuře a doufá, že pak lidi přiměje k mírové práci, není mírotvůrcem. Mír a radost jsou jako bratr a sestra, patří nerozlučně k sobě. Nevzpomínám si, že bych někdy v životě prožíval okamžiky pokoje, jež by zároveň nebyly naplněny velkou radostí. Evangelium pokoje je i evangeliem radosti. Úsilí o mír je prací radostnou.
Radost evangelia je nicméně radostí, jež se zrodila na kříži. Není to sterilní štěstí vítězných oslav, ale niterná radost skrývající se uprostřed zápasu. Je to radost vědomí, že zlo a smrt nad námi nemají konečnou moc, radost zakotvená v Ježíšových slovech „ve světě budete mít soužení, ale radujte se, já jsem přemohl svět“.
(Henri Nouwen /1932–1996/, Peacework, 1984)
Je pravda, že když se modlíme růženec, často ani nemyslíme na Boha. Můžeme pokračovat celé hodiny, aniž bychom vůbec na něco mysleli. Jsme prostě tady, modlíme se. Třeba je to tak dobře. Když se modlíme růženec, slavíme, že Pán je opravdu s námi a my jsme v jeho přítomnosti. A když jsme s někým, tak o něm nepotřebujeme přemýšlet. Jak napsal Simon Tugwell OP /*1943/: „Nepřemýšlím o svém příteli, když je tady vedle mě, jsem příliš zaměstnán tím, že se těším z jeho přítomnosti. Teprve když je pryč, začnu o něm přemýšlet. Myšlení na Boha příliš snadno vede k tomu, že s ním začneme zacházet tak, jako by byl pryč. Ale on pryč není.“
Tak se při růženci nesnažíme přemýšlet o Bohu. Místo toho se radujeme z andělových slov určených každému z nás – „Pán s tebou“. Donekonečna opakujeme stále tatáž slova, s nekonečnou překypující vitalitou Božích dětí, které vychutnávají tu radostnou zprávu.
(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Promluva v Lurdách, říjen 1998)