KARMEL

(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 26. srpna)

Texty propria

Jakub Retouret se narodil v Limoges ve Francii 15. září 1746, v rodině obchodníka. Seriózní, talentovaný chlapec studoval u jezuitů (1). V patnácti letech vstoupil ke karmelitánům v rodném městě. Po vysvěcení na kněze záhy proslul v širokém okolí, lidé obdivovali jeho horlivost i učení a velké zástupy přicházely, aby slyšely jeho kázání. Bohužel často nebyl schopen dostát všem svěřeným úkolům a závazkům, protože ho po celý život trápilo chatrné zdraví.

Dnes ráno jsem trpěla, poněvadž jsem nevnímala Boha. Zdálo se mi, že mé srdce je jako ze železa. Vzývala jsem však Ducha svatého a říkala jsem: „To ty nám dáváš poznat Krista. Apoštolové s ním pobývali dlouho a nerozuměli mu, ale jediná kapka tebe stačila na to, aby mu porozuměli. Ty učiníš, že i já mu porozumím. Kapka tebe mi stačí, abys mi ukázal Ježíše takového, jaký je.“

(Miriam od Ukřižovaného, myšlenky)

(OCD • svatá • památka 25. srpna)

Texty propria

Miriam se narodila 5. ledna roku 1846 v Abellinu, malé galilejské vesnici na půli cesty mezi Haifou a Nazaretem. Její arabští rodiče, Georges Baouardy a Miriam Schahyn, již před ní měli dvanáct synů, kteří však všichni zemřeli v útlém věku. Podle řecko-melchitského ritu, k němuž rodina patřila, byla holčička po deseti dnech pokřtěna a biřmována ve vesnickém kostele sv. Jiří. O dva roky později se narodil její mladší bratr Pavel. Dětem však záhy zemřel tatínek a o několik dní později i maminka. Miriam se ujal strýc z otcovy strany, Pavlík vyrůstal v rodině tety. Oba sourozenci se již nikdy neviděli.

Papež František ve své bule píše, že musíme mluvit o Bohu, který je milosrdenství a jehož milosrdenství není v konfliktu se spravedlností, protože Boží spravedlnost rovná se nakonec Božímu milosrdenství. Ale my vlastně nedokážeme jednoduše říct to rovná se. My jsme zůstali u slov Boží spravedlnost a do nich jsme si promítli svoje představy o spravedlnosti. Vytvořili jsme si z Boha spravedlivého modlu, kterou jsme patnáct set let vyznávali. Ta modla nás vyformovala ve spravedlivé křesťany, kteří umně rozlišují, co je spravedlivé a co nespravedlivé. Namísto toho, abychom byli velkorysí, odpouštějící a milosrdní. (…)

(Ladislav Heryán /*1960/, úryvek z knižního rozhovor U Božího mlýna, Vyšehrad 2018)

Cílem sjednocení s Kristem není jen utišení vlastní žízně, ale spíše to, abychom se stali pramenem čerstvé vody pro druhé. Origenes říkal, že Kristus uskutečňuje svůj příslib tím, že umožňuje, aby z nás prýštily proudy vod: „Lidská duše, stvořená jako obraz Boží, může v sobě skrývat a ze sebe činit studny, prameny a proudy vod.“

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 173; 2024)

Proč Pán dopouští, že jeho blízcí, světecké osobnosti, smějí jednat „za něj“ (anebo proč Maria drží svou ruku nad jeho)? Protože ho nevýslovně těší, jak získáním zásluh (tj. prostoru v srdci pro Boží jednání) se stáváme Bohu podobnějšími. Nechat druhé v zásadních záležitostech jednat (třeba se přimlouvat za odvrácení katastrofy) může jen nezměrná Láska, jež se necítí být umenšena ani nezávidí.

(Michal Altrichter SJ /*1965/, úryvek z knihy Události víry)

Dnes si připomínáme 57. výročí invaze půlmiliónové – především sovětské – armády do Československa. Sovětská okupace jenom do konce roku 1968 znamenala 137 zabitých civilistů, zhruba pět set těžce a další stovky lehce zraněných. Mnoho lidí bylo uvězněno a 100 000 obyvatel bylo situací donuceno hned během roku 1968/69 k emigraci. Do listopadu 1989 přerostl počet emigrantů čtvrt milionu, stovky lidí však byly při pokusu o překročení hranice zabity (zastřelením či elektrickým proudem). Československo tak přišlo o špičky společnosti, do exilu okamžitě odešli například dirigent Karel Ančerl, spisovatel Josef Škvorecký, písničkář Karel Kryl, z USA se nevrátil režisér Miloš Forman. Akademii věd připravila emigrace jen za čtyři měsíce roku 1968 o 11 procent vědeckých pracovníků, další je následovali. Naše republika musela dlouhé roky snášet a živit 150 000 okupantů (koncem 80. let jich zde bylo pořád 73 500) a další desítky až stovky tisíc jejich rodinných příslušníků, poslední opustili Československo až v roce 1991.

Vztahy mezi státy mají být uspořádány podle zásad svobody. Smyslem této teze je, že žádný stát nesmí učinit nic, co by znamenalo nespravedlivý útlak jiných států nebo neoprávněné vměšování do jejich záležitostí. (…)
O této věci vydal náš předchůdce Pius XII. toto moudré naučení: „Nové uspořádání, založené na mravních zásadách, zcela zakazuje narušovat svobodu, nedotknutelnost a bezpečnost jiných národů, ať je jejich velikost a obranyschopnost jakákoli.“

(Jan XXIII., encyklika Pacem in terris z roku 1963, čl. 120.124; vnitřní citace je z Vánočního poselství Pia XII. z roku 1941)

Vyslechni mé kárání a moji radu. Chceš být k dispozici všem? To je správné, chválím tvou velkodušnost! Ale pod podmínkou, že je úplná! Co ti prospěje, získáš-li celý svět, ale ztratíš sebe sama?
Proto vlastní-li tě všichni, vlastni také ty sebe. Proč bys měl přijít o dar sebe sama? Přijímáš všechny, proč tedy nepřijímáš také sebe sama? Jsi dlužníkem moudrých i pošetilých, ale sobě nedlužíš nic? Učení i nevzdělaní, svobodní i otroci, bohatí i chudí, muži i ženy, staří i mladí, klerici i laici, spravedliví i hříšníci, všichni od tebe něco mají. Tvé srdce je obecní studna, z níž mají všichni právo se napít. Jenom ty sám bys měl zůstat žíznivý někde v koutě? Nezříkej se toho, co ti patří!
Kéž se vody tvé velkodušnosti rozlévají až na náměstí. Kéž se jimi napájejí lidé i stáda. Dej napít také Abrahámovým velbloudům jako Rebeka. Se všemi ostatními také ty přilož rty k prameni srdce. Je psáno: „Cizinec tu nesmí pít.“ Copak ty jsi cizinec? Pro koho bys nebyl cizincem, když jím jsi sám sobě? A kdo je zlý k sobě, ke komu může být dobrý?
Rozpomeň se tedy, že máš vcházet do sebe: neříkám stále, neříkám často, ale aspoň někdy. Všem jsi k užitku: tak spolu s ostatními, nebo aspoň po ostatních, buď k užitku i sám sobě.

(Bernard z Clairvaux, O.Cist. /1090–1153/, Úvahy V,5)

Člověk musí odsunout stranou všechny časné starosti, podle možností přemoci všechny nepotřebné myšlenky, postavit se do Boží přítomnosti ve veliké víře, že Bůh je u něj a v něm a že vidí až do nejhlubšího nitra jeho srdce. Člověk má myslet na to a věřit tomu, že jsme v Bohu podobně jako ptáci ve vzduchu a ryby ve vodě … jsme plni Boha, jsme jím obklopeni.

(Daniel od Panny Marie O.Carm. /1616–1678/, Kunst deren Künsten, Prag 1752)

Pocit vnitřního spojení s ostatními bytostmi přírody nemůže být autentický, pokud nám v srdci zároveň chybí něha, soucit a starost o druhé lidi. (…) Je-li srdce opravdu otevřené všeobecnému společenství, nic a nikdo není z tohoto bratrství vylučován. Lhostejnost či krutost k ostatním tvorům tohoto světa se nakonec určitým způsobem vždy přenese na chování k lidským bytostem. Srdce je jedno jediné a tatáž ubohost, která vede ke špatnému zacházení se zvířetem, se zanedlouho projeví i ve vztahu k jiným osobám. Nemůžeme se považovat za opravdu milující lidi, pokud část reality vylučujeme ze svých zájmů. Všechno je ve vztahu, a my, všichni lidé, jsme sjednoceni jako bratři a sestry na podivuhodné pouti, spojeni láskou, kterou chová Bůh ke každému svému tvoru a která něžným citem pojí také nás k bratru slunci, sestře luně, sestře řece a matce Zemi.

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 91.92; 2015)