KARMEL

Často bychom rádi měli jen dobré sklony, ale to není nutné, vlastně ani možné. Mnohdy se budeme cítit zlí a nerozumní. To jsou však jen projevy naší porušené přirozenosti, nikoliv našeho pravého charakteru či osobnosti; není to naše pravé, vědomé a dobrovolné přání, natož cíl našeho úsilí. Stejný rozpor znal i svatý Pavel – „jak ubohý jsem to člověk“, „vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci“. To, co vychází z impulsů tvé přirozenosti, nepatří k tvému skutečnému já, které vidí Bůh. Zkus se správně rozhodovat a jednat navzdory těmto pocitům a všechno bude v pořádku.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Nepohrdám hlubokými myšlenkami, které živí duši a spojují ji s Bohem, už dávno jsem však pochopila, že se o ně nesmíme opírat a myslet, že dokonalost spočívá v tom, že člověk dostává mnoho osvícení. Nejkrásnější myšlenky nejsou ničím bez skutků.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C 19v)

Nenech se zastavit svými hříchy. Pamatuj si, že mnoho hříšníků „zaujalo místo u stolu s ním“ a on nepohrdal žádným z nich. Náboženská elita si stěžovala a považovala ho za „žrouta a pijana, přítele celníků a hříšníků“. Když farizeové kritizovali tuto Ježíšovu blízkost lidem, které pokládali za osoby s nízkým postavením nebo hříšníky, říkal jim: „Milosrdenství chci, a ne oběť“.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 37; 2024)

Temnotu a suchopár smí duše považovat za šťastné znamení: za znamení, že Bůh se ji teď chystá osvobodit od ní samé: oni jí vezme její sílu. Prostřednictvím síly by toho asi mohla dosáhnout hodně, ale nikdy tak úplně, dokonale a jistě jako nyní, kdy ji Bůh bere za ruku. Vede ji jako slepce po temných cestách aniž by věděla, kam jde – a přece po cestách, jež by sama při tom nejšťastnějším putování, používajíc vlastní oči a nohy, nikdy nenalezla. Dělá přitom velké pokroky, aniž to sama tuší, ba dokonce se domnívá, že je ztracena.

(Edith Stein /1891–1942/, Kreuzeswissenschaft; 122)

Kristus nehlásá systém, který by určoval, co by dnes, zde a ve všech dobách bylo dobré. Kristus neučí žádné abstraktní etice, která by se musela stůj co stůj prosazovat. Kristus nebyl v podstatě učitel ani zákonodárce, nýbrž člověk, skutečný člověk jako my. Proto ani nechce, abychom my byli ve své době žáky, stoupenci a zastánci určité nauky, ale abychom byli lidé, skuteční lidé před Bohem.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, Etika)

Svatost nespočívá v tom, že necítíme chyby. Tkví v pocitu, že nic nedokážeme bez Ježíše a že on ve své dobrotivosti je připraven přispět nám ku pomoci, kdykoli k němu zavoláme: Deus, in adjutorium meum intende…

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Šabat nás učí, jak žít z milosti, neboť nám dává zakusit základní pravdu, že Boží lásku si nelze zasloužit žádným naším konáním. Dokud tvrdě pracujeme a využíváme své dary ke službě druhým a kromě dřiny prožíváme i radost z práce, jsme stále v nebezpečí věřit, že Boží lásku k nám aktivují naše skutky. Teprve když se opravdu zastavíme, učíme své srdce a duši, že jsme milováni nezávisle na tom, co děláme a jaké podáváme výkony. (…) Bez času na odpočinek vážně podkopáváme svou schopnost zakoušet bezpodmínečnou Boží lásku a přijetí. Šabat je dar, jehož požehnání nelze ničím nahradit.

(Lynne M. Baab /*1952/)

Pokud nedoceníme srdce, nedoceníme ani to, co znamená mluvit od srdce, jednat podle srdce, kultivovat srdce a pečovat o ně. Pokud si nevážíme výjimečnosti srdce, připravujeme se o odpovědi, které nám jen sama inteligence nemůže dát, připravujeme se o setkání s druhými, připravujeme se o něhu. A připravujeme se i o dějiny a naše osobní dějiny, protože to pravé dobrodružství je to, při kterém je výchozím bodem srdce. Na konci života se bude počítat pouze toto.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 11; 2024)

Modlit se znamená spojit se s Ježíšem a pozvednout skrze něj celý svět k Bohu s prosbou o odpuštění, usmíření, uzdravení a milosrdenství. Modlit se proto znamená propojit s laskavým a pokorným Ježíšovým srdcem každý lidský zápas či bolest, s nimiž se setkáme, bez ohledu na to, zda jde o hladovění, mučení, vysídlování nebo jakoukoli jinou formu fyzického či duševního utrpení.
Každý útržek nových zpráv o lidech nám tudíž umožňuje porozumět Ježíšovu utrpení novým způsobem. Můžeme dokonce říci, že odhalování lidských dějin je zároveň odhalováním hlubin Ježíšova srdce.

(Henri Nouwen /1932–1996/, Solidarita s lidskou rodinou)

Myslela jsem na duše, které se nabízejí jako oběť Boží Spravedlnosti, aby odvrátily tresty, uchystané hříšníkům, a vzaly je na sebe. Tato nabídka mi připadala velká a velkorysá, ale ani zdaleka mě nepřitahovala. „Můj Bože,“ zvolala jsem z hloubi svého srdce, „to jen tvá Spravedlnost dostane duše, které se podávají jako oběť? Nepotřebuje je snad i tvá milosrdná Láska?“

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 84 r)