KARMEL

DEKRET

Kongregace pro instituty zasvěceného života a pro společnosti apoštolského života
Prot. n. C. 52-1/2003

Generální převor karmelitánského řádu po předchozím souhlasu své rady předložil Apoštolskému stolci text Řehole karmelitánského třetího řádu neboli Sekulárního karmelitánského řádu blahoslavené Panny Marie Karmelské s žádostí o její schválení.

Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života uvedený text pozorně prozkoumala a tímto dekretem ho schvaluje a potvrzuje podle exempláře v italském jazyku, který se uchová v jejím archivu, a při zachování toho, co se má podle práva zachovat.

Členové Sekulárního karmelitánského řádu ať s Marií, Královnou Karmelu, kráčejí stezkami dějin, pozorní vůči opravdovým potřebám lidí, a jsou stále ochotni sdílet s Pánem oběť kříže a zakoušet s ním pokoj nového života!

Tímto se ruší jakékoli (dosavadní) odlišné ustanovení.

Dáno ve Vatikánu 11. dubna 2003.

† Piergiorgio Silvano Nesti, CP
sekretář
Eduard kardinál Martínez Somalo
prefekt

Vyhlašovací dekret

Generální kurie řádu karmelitánů
Prot. n. 115/2003

Mým drahým karmelitánským spolubratřím a spolusestrám!

Text Řehole třetího řádu, který je mi potěšením vám předložit, má za sebou dlouhou historii. Zdá se, že první text byl sepsán blahoslaveným Janem Sorethem v roce 1455. Právě jemu adresoval v roce 1451 papež Mikuláš V. slavnou bulu „Cum nulla“ a oficiálně tím schválil laické členy v řádu, žijící naši spiritualitu v podmínkách pro ně specifických.

Po Druhém vatikánském koncilu bylo rozhodnuto přizpůsobit Řeholi třetího řádu době. Tento proces trval víc než třicet let a zapojilo se do něj mnoho karmelitánských laiků. V roce 1995 po generální kapitule jmenovala generální rada mezinárodní komisi s úkolem dohlížet na závěrečnou fázi tohoto přizpůsobení. V průběhu jubilejního roku 2000 byl nový text předložen účastníkům setkání karmelitánských laiků, konaného v Římě, a vznesené připomínky byly zapracovány do závěrečné předlohy. Nová generální rada, zvolená na generální kapitule v roce 2001, sepsala závěrečné znění dokumentu, aby byl předložen Svatému Stolci ke schválení. Nový text byl schválen 11. dubna 2003.

Šlo o dlouhý proces, který však stálo za to podstoupit, protože nyní máme dokument, který pomůže karmelitánským laikům v jejich hledání, jak žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu. V listě „V zemi Karmelu“ jsem u příležitosti 550. výročí papežské buly „Cum nulla“ napsal: „Řehole sv. Alberta je charismatický dokument, který tvoří základ všech forem karmelitánského života. V tomto krátkém textu nacházíme v zárodku základní prvky karmelitánského charismatu. Ty byly rozpracovány v průběhu let, která následovala. Karmelitánskou tradici obohatil život velmi mnoha osob, zvláště těch, které dnes ctíme jako světce. Ti, kdo jsou povoláni žít podle karmelitánského způsobu, ovlivňují nějakým způsobem tradici a předávají tento způsob života dalším... Karmelitánští řeholníci převádějí Řeholi svatého Alberta do své současnosti prostřednictvím Stanov. Stejně tak třetí řád má Řeholi, (...) která tak jako Stanovy řeholníků usiluje uvést karmelitánský ideál v soulad s nynějšími podmínkami těch, kdo se zavazují podle ní žít.“

Tímto dekretem tedy vyhlašuji Řeholi karmelitánského třetího řádu, známého také jako Sekulární karmelitánský řád blahoslavené Panny Marie Karmelské.

Ať vstoupí v platnost od 8. prosince 2003. Doba, která zbývá mezi jejím vyhlášením a nabytím právních účinků (vacatio legis) bude obdobím vhodným ke studiu Řehole a k přizpůsobení místním statutům, dříve než se stane závaznou. Aby ji mohlo získat co nejvíce osob v co nejkratším čase, uskuteční se vyhlášení textu a jeho zveřejnění prostřednictvím internetu. Původním jazykem Řehole třetího řádu je italština a italský text bude mít určující význam v případě nejasností. Zodpovědnost za překlad do dalších dvou oficiálních řečí řádu, tedy angličtiny a španělštiny, a právě tak do portugalštiny a francouzštiny, nese generální kurie. Tyto překlady budou uveřejněny na internetových stránkách řádu, jakmile to bude možné, aby se velký počet karmelitánských laiků mohl seznámit s Řeholí třetího řádu jako se zdrojem inspirace pro jejich život v Karmelu.

Termíny vyhlášení Řehole (16. červenec) i jejího vstoupení v platnost (8. prosinec) byly vybrány tak, aby bylo zdůrazněno postavení Panny Marie, Naší Paní, v karmelitánském životě. Maria je Matka a Sestra všech karmelitánů, zasvěcených v řeholním životě i laiků. Ona nás všechny učí uvažovat o událostech v životě a rozpoznávat v našem světě působení Boží, abychom spolu s ní mohli oslavovat Boha. Kéž nás Panna Maria Karmelská vede v našem úsilí věrně následovat jejího Syna.

Dáno v sídle generální kurie 16. července 2003
o slavnosti Panny Marie Karmelské.

Joseph Chalmers, O.Carm.
generální převor


 

Předmluva

Mnohokrát a mnoha způsoby1 vnukl Pán na základě životní zkušenosti řeholníků (také) bohaté a přitažlivé formy laické spirituality. Karmel představuje již po staletí výsadní a bezpečnou cestu svatosti mnoha laiků.2 Řehole svatého Alberta je jako pramen, z něhož vyvěrá řeka charismatu. Hodnoty, které ona řehole vyjadřuje, byly převáděny do stále nových forem, přiměřených laikům různých dob a míst, aby i oni mohli konkrétně ztělesňovat charisma Karmelu a prožívat karmelitánskou spiritualitu způsobem sobě vlastním.3


 

 

Část první

Spiritualita a charisma

Povolání k svatosti

1. Bůh se chtěl dát poznat, zjevil se a vtáhl lidstvo do dialogu lásky a milosrdenství.4 Dává nám poznat svou vůli vytvářet společenství, když povolává muže a ženy k účasti na svém životě. Tento plán se naplňuje prostřednictvím Ducha svatého v Kristu, konečném a svrchovaném Slovu Otce.5 Kromě něj nemá Bůh jiné slovo, které by zjevil. V Ježíši Kristu, narozeném z Marie, mluví neviditelný Bůh k lidem jako k přátelům, setrvává s nimi a přijímá je, aby s ním měli společenství,6 a s výhledem na jednotu celého lidského pokolení v jeho Království působí, aby si lidé navzájem byli bratry (a sestrami). Svátostí křtu jsou lidé uváděni do božského života a stávají se v Duchu svatém adoptivními dětmi Otce a Kristovými bratry (a sestrami).7 To je zároveň uschopňuje tvořit součást nesmírného bratrského shromáždění církve, Božího lidu, který je „svátostí, neboli znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“8

2. Proto jsou všichni věřící kteréhokoli stavu nebo postavení povoláni k plnosti křesťanského života a k dokonalé lásce. Z této svatosti plyne i v pozemské společnosti lidštější způsob života.9 Rady, které předkládá Ježíš v evangeliu svým učedníkům, zvláštním způsobem napomáhají cestě svatosti a proměně světa v duchu blahoslavenství. Jsou rozmanitě prožívány v ustálených formách života, jejichž vznik podnítil Duch svatý a církev je upravila.

3. V Kristově tajemném těle, v církvi, mnohokrát uvedl jediný a týž Duch v život rozmanité dary a charismata, mimo jiné i v různých řeholních rodinách. Ty poskytují svým členům výhodu větší stálosti životního stylu a výhodu zkušeností podložené nauky, podle které žili svatí lidé. To otvírá řeholníkům cestu k dosažení evangelijní dokonalosti, a to v bratrském společenství ve službě Kristu a ve svobodě, posílené poslušností.10

4. Někteří laici mají na základě zvláštní (Boží) výzvy a povolání účast na charismatu řeholních rodin. Ono společné dědictví Božího lidu se (tak) pro ně stává také zdrojem energie a školou života. Sama církev jim k tomu dává schválení a povzbuzuje je v tom. Vyzývá je, aby se snažili věrně si osvojit zvláštní rysy vlastní spirituality těchto rodin.11


 

 

Sekulární karmelitánský třetí řád

5. Řád bratří blahoslavené Panny Marie Karmelské vznikl na přelomu 12. a 13. století ze skupiny mužů, kteří byli přitahováni evangelijním voláním „svatých míst“ (ve Svaté zemi) a „zasvětili se zde tomu, který tu prolil svou krev,“12 životem pokání a modlitby. Usadili se na hoře Karmelu u Eliášova pramene a na svou žádost obdrželi od jeruzalémského patriarchy Alberta (1206-1214) „pravidlo pro život“. Biskup Albert je zformoval v jednotnou komunitu poustevníků při kapli zasvěcené Panně Marii. Honorius III. (1226) a Řehoř IX. (1229) založení této komunity potvrdili a Inocenc IV. (1247) proces založení završil a s určitými úpravami Pravidla pro život zařadil karmelitány mezi rodící se řády apoštolského bratrství (mendikanty). Vyzval je, aby kontemplativní život spojili s péčí o spásu bližních.

6. Když se bratři usadili v Evropě, začali k vlastním konventům přidružovat i laiky. I ti byli jistým způsobem pokládáni za karmelitány. Nazývali se „obláti“ nebo „donáti“, poněvadž svůj majetek dávali konventům; na nich pak záviseli ve své obživě. Většina z nich, poněvadž se jednalo o ženy, potřebovala vlastní domy. Říkalo se jim také „mantellati“, protože nosili podobný hábit jako bratři.

7. Časem byli tito laici stmeleni v homogenní skupiny s podobnými povinnostmi, jaké měli bratři. Prvního papežského schválení se jim dostalo bulou „Cum nulla“, vydanou papežem Mikulášem V. dne 7. října 1452. Tato bula položila základ druhému a třetímu řádu. (Na tento základ pak navázaly různé další etapy vývoje.) Bula opravňuje představené řádu řídit různé skupiny žen a vymezovat jim způsob života. Povolení obsažené v bule „Cum nulla“ bylo pak dáno výslovněji další bulou, „Dum attenta“, Sixta IV. z 28. listopadu 1476. Tyto dva papežské dokumenty jsou základem dnešní struktury Karmelitánské rodiny.

8. Bula „Cum nulla“ uznala existenci (dvou) rozdílných skupin: se sliby slavnými nebo jednoduchými. Postupně některé z těchto žen, které mohly žít i samy mimo konvent, vystupovaly jako třetí skupina Karmelitánské rodiny, a proto začaly být nazývány „terciářky“. Roku 1476 dovolil papež Sixtus IV. karmelitánskému řádu vtiskovat různým skupinám laiků stejné uspořádání, jako měly třetí řády jiných mendikantů.

9. Současně vznikala bratrstva, požadující, aby se jejich členové mohli těšit z výsad škapulíře. Generální převor Teodor Straccio (1632-1642) se snažil situaci vyjasnit. Ustanovil třetí řád „zdrženlivých“,13 v němž bratři a sestry skládali sliby poslušnosti a čistoty podle svého stavu, zatímco všichni ostatní neřeholníci byli sloučeni do škapulířových bratrstev.

10. Již v 19. a 20. století se uplatňovala snaha podporovat „sekulární“ ráz terciářů. Tento rozměr dosáhl svého vrcholu v řeholi, schválené po 2. vatikánském koncilu. Dnes tedy jsou terciáři vyzýváni k (plnění) úkolu, který jim přísluší, totiž osvěcovat a správně oceňovat všechny časné skutečnosti tak, aby byly uskutečňovány v souladu s hodnotami, hlásanými Kristem, a byly ve světě, který je sekularizovaný natolik, až se zdá, že žije a jedná, jako by Bůh neexistoval, chválou Stvořitele, Vykupitele a Posvětitele.14 Od karmelitánských laiků se očekává spolupráce na nové evangelizaci, která proniká celou církví, a oni se proto snaží překonat v sobě samých trhlinu mezi evangeliem a životem. Ať ve své rozmanité každodenní činnosti v rodině, v práci a ve společnosti všemožně usilují nově dosáhnout životní jednoty, která inspiraci a sílu ke svému plnému uskutečnění nalézá v evangeliu.15


 

 

Pouta s Karmelem

11. Členové třetího řádu uznávají generálního převora (karmelitánského řádu) za duchovního otce, hlavu a pouto jednoty: řád jim poskytuje nasměrování a podněty, které je mají vybízet a pobádat a napomáhat jim k dosažení cílů karmelitánského třetího řádu vůbec.16 Přitom se však laikům ponechává rozsáhlá samostatnost v činnnosti a ve vedení jednotlivých bratrstev, podle vlastních statutů.17 Oni sami si volí své vedoucí, které duchovně podporuje a jimž otcovskou službou napomáhá některý kněz, buď karmelitán nebo nekarmelitán, či některý bratr či sestra karmelitánského řádu.

12. Základním poutem terciáře s Karmelem je profese. Tento závazek se vyjadřuje nějakou formulí slibu, nebo v některých případech, jak bylo naším dávným zvykem, složením slibů poslušnosti a čistoty podle povinností vlastního stavu. Tímto způsobem se terciář hlouběji zasvěcuje Bohu, aby mu mohl vzdávat intenzivnější úctu. Profesí chce totiž terciář posílit křestní slib milovat Boha nade všechno a zříci se satana a jeho svodů. Originalita této profese spočívá v prostředcích zvolených k dosažení plného připodobnění Kristu. Tím spíše, že karmelitán ví, že před Pána přichází s prázdnýma rukama; všechnu svou důvěryplnou lásku však vkládá v Ježíše Krista: on osobně se stává jeho svatostí, jeho spravedlností, jeho láskou, jeho korunou.18 Srdce Ježíšova poselství - milovat Boha celou svou bytostí a bližního jako sebe - vyžaduje od terciáře, aby (ve svém životě) ustavičně stvrzoval prvenství Boha,19 kategoricky odmítal sloužit dvěma pánům20 a dával přednost lásce k bližním, jež potírá jakoukoli formu sobectví21 a sebestřednosti.

13. Duch evangelijních rad, společný všem křesťanům, se pro terciáře stává životním programem, který se týká oblasti moci, smyslnosti a hospodaření s věcmi. Evangelijní rady jsou důrazným příkazem nesloužit falešným bůžkům a dosáhnout svobody, jež umožňuje milovat Boha a bližního zcela nesobecky. Neboť v tomto dvojím přikázání záleží svatost.

14. Profesí se terciář zavazuje žít radikálně evangelium právě v těch podmínkách, ve kterých žije. Terciáři je dána svoboda složit profesi beze slibů, jenom se závazkem zachovávat tuto řeholi, anebo se sliby. Terciáři, kteří složí sliby, jsou povoláni k poslušnosti vůči řádovým představeným a svému duchovnímu asistentovi ve všem, co se jim mocí řehole ukládá pro jejich duchovní život. Slibem čistoty se zavazují prožívat tuto ctnost podle povinností svého stavu.

15. Terciáři uznávají karmelitány, zasvěcené v řeholním životě, za právoplatné duchovní vůdce. Nechávají se jimi na své cestě doprovázet, aby se ve světě, který je stále složitější a náročnější a současně lačně hledá duchovní hodnoty, stali kontemplativními i aktivními. Proto mají být laici vedeni k tomu, aby žili charisma Karmelu v duchu a v pravdě, otevřeni k působení Ducha svatého, a směřovali k plné účasti a plnému společenství v charismatu a spiritualitě Karmelu, aby tak nově charismaticky pojímali svou roli věřících laiků a přijímali plnou spoluodpovědnost v díle evangelizace a specifických forem služby Karmelu. Tímto způsobem se sekulární karmelitánští terciáři účinně a plným právem stávají členy Karmelitánské rodiny.22

16. Karmelitáni a karmelitky, zasvěcení Bohu v řeholním životě, uznávají duchovní užitek a obohacení, jež vzcházejí celé rodině Karmelu od věřících laiků, kteří z vnuknutí Ducha svatého v odpověď na zvláštní Boží volání svobodně a uváženě slibují žít evangelium podle ducha Karmelu. Jak totiž učí dosavadní zkušenosti, může jejich účast plodně prohlubovat některé aspekty (karmelitánského) charismatu. Může je tlumočit novým způsobem a pobádat k nové apoštolské dynamice, a to také „díky cennému přínosu, jímž je jejich sekulární ráz a jejich zvláštní služba.“23


 

 

Zvláštní povolání karmelitánského laika

17. Duchovní život - neboli život podle Ducha - začíná iniciativou Otce, který prostřednictvím Syna a v Duchu dává každému muži nebo každé ženě svůj život a svou svatost a každého volá, aby žil v tajemném vztahu společenství s osobami Nejsvětější Trojice. Bůh přichází hledat člověka a přitahuje ho k sobě a k svému Synu.24 Duch ho vyzývá, aby obrátil svou pozornost k Bohu, naslouchal jeho hlasu, přijímal jeho Slovo a otevřel se jeho přetvářejícímu působení. Když karmelitánský laik hledá Boha a je poslušný vůči Kristu jako svému Pánu, jde o Duchem podnícenou odpověď na Boží hlas v přátelském rozhovoru, který Bůh ve Slově, jež se stalo tělem, navazuje s každým člověkem.25 Proces duchovního růstu terciáře začíná úkonem víry, která jej vede k přijetí Ježíše a jeho velikonočního tajemství za smysl vlastní existence a k touze po přijetí Ježíšových naučení, po zaměření se na něj víc než na sebe sama. Takto zakořeněni v Boží milosrdné lásce se karmelitánští laici připravují k „výstupu na horu Karmel,“ jejímž vrcholem je Ježíš Kristus.26

18. „Výstup na horu (Karmel)“ vyžaduje od laika na prvním místě, aby následoval Ježíše Krista celou svou bytostí a sloužil mu „věrně s čistým srdcem a dobrým svědomím.“28 takže se veškeré jeho jednání bude dít „na slovo Páně.“29

19. Ježíš se má postupně stávat nejdůležitější osobou jeho existence. To znamená (budovat) osobní, vřelý, láskyplný, stálý vztah s Ježíšem. Tento vztah, živený eucharistií, liturgickým životem, Písmem svatým a modlitbou v jejích rozmanitých formách, vede terciáře k poznávání Ježíše v bližních a v každodenních událostech a pobádá ho, aby na cestách světa dosvědčoval výraznou Ježíšovu přítomnost.

20. Od Otce vycházející povolání následovat - prostřednictvím životodárného působení Ducha svatého - Krista se uskutečňuje v plné příslušnosti k církvi. Svátostí křtu, která každého činí údem Ježíšova tajemného těla, je terciář povolán ke svatosti. Jeho největší důstojnost tkví v tom, že v sobě má sám božský život a Boží lásku, kterou do jeho srdce vylévá Duch.30 Takto může spolu s ostatními podle povolání a darů každého přispívat k velkolepému dílu budování jediného Kristova těla.31

21. Lidská přirozenost, pro své nedostatky slabá a omezená, se nechává vést Božím působením a volí život stále hlubšího obrácení. Toto obrácení zasahuje člověka po celý jeho život a na všech rovinách a znamená radikální změnu orientace a zaměření se k postupnému přetvoření. Pod vedením Ducha se terciáři snaží překonávat na své cestě překážky a udržovat si odstup ode všeho, co by je chtělo odvést od výstupu k vrcholu. I když připouštějí (svá) možná omezení a svízele, snaží se bez váhání a bez odbočování kráčet ke zvoleným ideálům.32

22. „Výstup na horu“ v sobě zahrnuje zkušenost pouště, v níž živý plamen lásky Boží karmelitánského laika přetvořuje a odpoutává ho ode všeho, ano i od představy, kterou si udělal o Bohu, i ta se očišťuje. Obléknutím se v Krista začíná zářit jako živý Kristův obraz, v něm se stal novým stvořením.

23. Toto postupné přetváření uschopňuje terciáře lépe rozpoznávat znamení časů a Boží přítomnost v dějinách. Posiluje v něm smysl pro bratrství a také vážné a rozhodné úsilí ve prospěch přetvoření světa.


 

Účast na Ježíšově poslání

24. Křtem nabývají karmelitánští laici účasti na poslání Ježíše Krista, pokračují v něm v církvi, a stává se tak z nich „lidství nádavkem“,33 které se přetváří ve „chválu (jeho) slávy.“34 Laikům na tomto poslání přináleží „vlastní a naprosto nutná účast.“35

25. Mocí kněžství vyplývajícího ze křtu a charismat, jichž se jim dostalo, jsou karmelitánští laici povoláni budovat církevní společenství36 „plnou, aktivní a uvědomělou“ účastí na liturgickém životě společenství37 a úsilím o to, aby praktický život byl pokračováním liturgie. To znamená, že plody jejich setkání s Bohem se mají projevovat ve všech (jejich) činnostech, modlitbách, apoštolských iniciativách, také v manželském a rodinném životě, v každodenní práci, v duchovním a tělesném odpočinku, ano i v životních zkouškách, jsou-li snášeny trpělivě38 a jsou-li, - jak nás tomu učí světci Karmelu - přijaty s vděčností.

26. S účastí na prorockém poslání Krista a církve se terciář snaží v každém zaměstnání a světské činnosti39 si ve víře osvojovat evangelium a svými skutky je hlásat. V této své snaze jde tak daleko, že neváhá odvážně poukazovat na zlo.40 Mimoto je povolán k účasti jak na nadpřirozeném smyslu pro víru (sensus fidei) církve, která se nemůže ve víře mýlit41, tak na milosti slova.42

27. Svou příslušností ke Kristu, Pánu a Králi vesmíru, má účast na jeho královském poslání. Je proto povolán, aby sloužil Božímu království a šířil je v dějinách. Kristova královská hodnost zahrnuje především duchovní boj, abychom v sobě samých přemohli tyranii hříchu.43 Darováním sebe sama se snažíme sloužit ve spravedlnosti a lásce samotnému Ježíši, přítomnému ve všech jeho bratřích a sestrách, především v těch nejnepatrnějších44 a odstrčených. To znamená navracet celému stvoření jeho původní hodnotu. Činností, která se opírá o život milosti, zaměřuje karmelitánský laik tvorstvo k pravému dobru lidstva a má účast na vykonávání moci, kterou zmrtvýchvstalý Ježíš všechno přitahuje k sobě.45


 

 

Sekulární ráz

28. „Všichni karmelitáni jsou jistým způsobem ve světě, ale přetvářet civilní společnost je povoláním laiků.“46 A tak protože terciáři jsou angažovanými laiky, je pro ně příznačný sekulární ráz: jsou povoláni, aby správně zacházeli s věcmi světa a uspořádávali je podle Boha. Svůj život prožívají v civilním prostředí uprostřed lidu, věnují se světským zaměstnáním a úkolům, pohybují se v obyčejných podmínkách a událostech v rodině a ve společnosti. Jsou tedy Bohem vybízeni, aby přispívali k posvěcení světa tím, že se ve své práci nasazují v duchu evangelia a nechávají se podněcovat a vést karmelitánskou spiritualitou. (Právě) jejich povoláním je stavět světské činnosti do takového světla a tak je uspořádávat, aby se naplňovaly podle Krista a byly tak chválou slávy Stvořitele.47

29. Mezi časným blahem a uskutečňováním Božího království by neměl existovat rozpor, neboť obojí, řád přirozený i duchovní, pocházejí od Boha. Existuje však nebezpečí, že časná dobra mohou být špatně používána. Proto se laici řídí ideálem zaměřovat objevy vědy a techniky k hmotnému a duchovnímu zlepšení lidského života.48


 

 

Účast na charismatu (našeho) řádu

30. Karmelský řád je v církvi přítomen prostřednictvím (karmelitánů) řeholníků a klauzurovaných sester, sester činného života a laiků. Ti všichni mají odlišným způsobem a v různém stupni účast na charismatu a spiritualitě, které jsou našemu řádu vlastní. Také laici totiž mohou mít účast na tomtéž povolání ke svatosti a na samotném poslání Karmelu.49 Řád jejich povolání stvrzuje, přijímá je, vytváří pro ně takové životní formy a způsoby, které jsou jim vlastní, předává jim bohatství své spirituality a tradice a činí je rovněž účastnými všech duchovních dober a dobrých skutků, konaných všemi členy Karmelitánské rodiny. Nejúplnější a organická forma přidružení laiků (ke Karmelu) spočívá v profesi v karmelitánském třetím řádě. Skrze ni mají laici účast na řádovém charismatu, a to způsobem jim vlastním a pro ně specifickým. Karmel vstřícně přijímá manžele, rodiny a mladé lidi, kteří touží poznat a žít karmelitánskou spiritualitu také novými formami,50 přičemž poukazuje na karmelitánský třetí řád jako na osvědčenou a (oficiálně) uznanou formu přidružení (laiků k řádu), která ze setkání s těmito novými iniciativami může načerpat novou životní mízu. Karmelitánské charisma, vyzkoušené věky a v nejrůznějších kulturách a tradicích, poskytuje bezpečnou cestu k dosažení svatosti, kterou se rozumí „vysoká úroveň běžného křesťanského života.“51

31. Karmel jde cestou, na niž vykročil druhý vatikánský koncil, a formuluje (proto) souhrnně své charisma. V nedávných dokumentech bylo vyjádřeno těmito slovy: chceme „žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu v kontemplativním postoji, jímž je utvářen a nesen náš život modlitby, bratrství a služby.“52 V Panně Marii a v proroku Eliáši uznáváme podnětné a poučné vzory této zkušenosti víry, bezpečné vůdce po strmých stezkách, jež vedou „k svaté (Boží) hoře, ke Kristu.“53


 

Kontemplativní rozměr života

32. Také karmelitánští laici jsou povoláni žít v přítomnosti živého a pravého Boha, který přebýval v Kristu mezi námi, a hledají každou možnost a příležitost, aby dospěli až k jeho božské důvěrnosti. Dávají se vést působením Ducha svatého a přetvářet v mysli i v srdci, v pohledu (na věci) i v jednání. Celou svou osobou a svou existencí se otvírají uznání toho, jak usilovně a svrchovaně milosrdně působí Bůh v životě každého. Objevují, že jsou bratřími a sestrami, že jsou povoláni, aby spolu šli společnou cestou k plnosti svatosti a hlásali všem, že jsme dětmi jediného Otce a bratry (a sestrami) v Ježíši. Nechávají se nadchnout pro velká díla, která Bůh koná a pro která vyžaduje jejich snahu a účinné přispění.

33. „V Karmelu se lidem, zaujatým tolika starostmi, připomíná, že absolutní prvenství je třeba dát hledání ‘Božího království a jeho spravedlnosti’ (Mt 6,33).“54 Proto karmelitánští laici v rodině, na pracovišti a ve svém oboru, v odpovědnosti ve společnosti a v církvi, kterou mají, ve (své) každodenní činnosti i ve vztazích s druhými hledají skrytou Boží stopu, uznávají ji a dávají (z ní) vyrašit semeni spásy v duchu blahoslavenství. Pokorně a vytrvale uplatňují ctnost čestnosti, ducha spravedlnosti, upřímnost, zdvořilost a statečnost ducha, neboť bez nich nemůže existovat pravý lidský a křesťanský život.55


 

Maria a Eliáš: (jejich) přítomnost, inspirace (pro nás) a vedení

34. Jako Maria, první mezi Pánovými pokornými a chudými, objevují karmelitánští laici, že jsou povoláni velebit velké věci, které v jejich životě vykonal Pán;56 spolu s ní, obrazem a prvním květem církve, se učí srovnávat události každodenního života, často trýznivé, s Božím slovem.57 Od ní se učí přijímat učenlivě Slovo a zcela k němu přilnout. Maria, v níž se Slovo stalo tělem a životem, je inspiruje k věrnosti v (jejich) poslání, k činnosti prodchnuté láskou a duchem služby a k účinné spolupráci na díle spásy.58 S Marií kráčejí stezkami dějin, pozorní vůči opravdovým potřebám lidí,59 a jsou stále ochotni sdílet s Pánem oběť kříže a zakoušet s ním pokoj nového života.60 Maria je jedinečným a vynikajícím údem církve. Vlastním způsobem se rostoucí měrou podílela na jediném prostřednictví mezi Bohem a lidmi, uskutečněném v Ježíši Kristu, jehož nositelkou a prostřednicí v dějinách je dnes církev.61 Karmelitánští laici se nechávají Marií doprovázet v postupném přijímání odpovědnosti při spolupráci na díle spásy a na předávání milosti, jež je církvi vlastní. V Karmelu to bylo tradičně prožíváno ve formě Mariiny mateřské lásky vůči Karmelu. Když se karmelitáni cítili milováni tak velkou a něžnou Matkou, nemohli na oplátku než milovat ji.62 Proto je karmelitánským ideálem „ztratit se v Bohu v mateřském teple blahoslavené Panny.“63

35. Karmelitánští laici sdílejí rovněž vášeň proroka Eliáše pro Pána a pro jeho práva. Jsou připraveni hájit i nespravedlivě pošlapávaná práva člověka. Od proroka se učí všechno opustit, pohroužit se do pouště a nechat se očišťovat. Jsou pohotovi setkat se s Pánem a přijmout jeho Slovo. Cítí se puzeni jako prorok prosazovat pravou zbožnost proti falešným modlám. S Eliášem se karmelitánští laici učí vnímat přítomnost Pána, který se člověka zmocňuje mocně a něžně, který je týž včera, dnes a navěky. Posíleni touto přetvářející a oživující zkušeností jsou karmelitánští laici schopni se znovu střetnout se skutečnostmi světa s jistotou, že osud každého člověka i dějin má v rukou Bůh.64


 

Život modlitby

36. Karmelitánští laici žijí intenzivním životem modlitby, zaměřeným na osobní rozhovor s Pánem, pravým přítelem lidstva. Jak říká svatá Terezie od Ježíše: „Rozjímavá modlitba (...) není nic jiného než důvěrný vztah přátelství s Tím, (...) o němž víme, že nás miluje.“65 Modlitba osobní i společná, liturgická i neformální tvoří tkanivo osobního vztahu s Bohem v Trojici, vztahu, který oduševňuje celou existenci karmelitánského laika. V modlitbě „není podstatné mnoho přemýšlet, nýbrž mnoho milovat.“66 Víc než o nějaké cvičení jde tedy o postoj, který zahrnuje uznání Boží moci a ochotu přijímat nezaslouženou lásku jako dar, a to nejen dar habituální, ale aktuální; zahrnuje stále hlubší vědomí Božího působení, pronikající celou (naši) osobní existenci, jak to dosvědčila sv. Terezie z Lisieux. „Modlitba je život, není to oáza na poušti života,“ říkal bl. Titus Brandsma.67 A Jan Pavel II. potvrzuje, že na Karmelu „se modlitba stává životem a život rozkvétá v modlitbě.“68

37. Svátostný život, jehož středem je Eucharistie, tvoří zdroj duchovního života. Karmelitánští laici jsou povoláni k intenzivní účasti na svátostech: pokud možno ať denně přistupují k oltářní oběti a k hostině života, v níž církev nalézá celé své bohatství, „to je samotného Krista, našeho velikonočního Beránka a živý Chléb.“69 Pravidelně ať přijímají odpuštění hříchů a milost k pokračování v cestě. Jsou-li ženatí nebo vdané, ať intenzivně a s křesťanskou novostí prožívají své povolání k manželské svatosti.

38. Liturgie hodin připomíná během dne milost vyvěrající z Eucharistie a živí opravdové setkání s Bohem. Karmelitánští laici mohou každý podle svých podmínek slavit alespoň ranní chvály, nešpory a kompletář. Konkrétní místa a okolnosti mohou případně skýtat i jiné formy liturgické modlitby. Inspirováni Pannou Marií přejí si karmelitánští laici zpřítomňovat Ježíšovo spasitelné dílo v prostoru a čase také slavením božských tajemství. Maria nás vybízí, abychom slavili liturgii s jejím postojem: abychom uváděli do praxe Boží slovo a s láskou je rozjímali, abychom s jásotem chválili Boha a radostně mu děkovali, abychom velkodušně sloužili Bohu a bratřím až k obětování svého života za ně, abychom prosili Pána s důvěrou a vytrvalostí a bděle očekávali jeho příchod.70

39. Duchovní život není vyčerpán pouhou liturgií. Ačkoli je křesťan povolán ke společné modlitbě, má se (také) uchylovat do své komůrky a modlit se k Otci ve skrytosti.71 Dokonce se podle Kristova učení,72 zdůrazněného Apoštolem73, má modlit ustavičně. Karmelitánští laici se podle stálé tradice Karmelu co nejintenzivněji věnují modlitbě v jejích rozmanitých formách. Velmi vážně berou poslušné naslouchání Božímu slovu v modlitbě: lectio divina v sobě zahrnuje a přetváří celý život věřícího. Široký prostor nalezla v karmelitánské tradici také vnitřní modlitba, cvičení se v Boží přítomnosti, aspirativní modlitba, tichá modlitba a případně i jiné formy zbožnosti.

40. Karmelitánští laici ať mají ve velké úctě svatý škapulíř, symbol Mariiny mateřské lásky. Maria (sama) započala vztah mezi námi a jí, uchovává bratry a sestry karmelitány ve svém srdci a podněcuje je v napodobování jejích vznešených ctností: univerzální lásky, lásky k modlitbě, pokory, čistoty, skromnosti.74 Ten, kdo obléká škapulíř, je povolán, aby v nitru oblékl Krista, aby (svým) životem zjevoval jeho spásnou přítomnost pro církev a lidstvo.75 Škapulíř nám připomíná nejen, že nás Maria chrání po celý náš život i ve chvíli přechodu (z tohoto světa) až k plnému dosažení slávy, ale připomíná nám také, že mariánská zbožnost je - spíše než soubor zbožných praktik - opravdový „šat“, tedy trvalé zaměření našeho křesťanského chování.76

41. Maria shromažďuje karmelitánské laiky jako učedníky ve večeřadle. Považují proto za svůj úkol také chválit Pána v tajemstvích života Páně a života Mariina: zbožná modlitba růžence se může stát nevyčerpatelným pramenem ryzí spirituality, která bude napájet každodenní život.77


 

Bratrství

42. Karmelitánští laici, posilováni milostí a vedeni Duchem, který je povzbuzuje, aby žili křesťanský život konkrétně na neschůdných stezkách Karmelu, uznávají, že jsou bratřími a sestrami každého, kdo je povolán, aby sdílel totéž charisma. „Karmelitánský laik může vytvářet komunitu různým způsobem: ve své rodině, která je domácí církví, ve farnosti, kde je povolán uctívat Boha spolu s jinými a účastnit se společných činností; ve vlastním laickém karmelitánském společenství, v němž nalézá oporu pro svou duchovní cestu; na svém pracovišti a ve svém okolí.“78

43. Společná setkání karmelitánských laiků musí zářit prostotou a opravdovostí; každé společenství má být “krbem“ bratrství, kde se každý cítí (být) doma, přijímán, znám, oceňován, povzbuzován na cestě, případně s láskou a šetrností napomínán. Karmelitánští laici se tedy snaží spolupracovat s ostatními členy Karmelitánské rodiny a s celou církví, aby církev uskutečňovala své misionářské povolání v každé situaci a podmínkách.79

44. Bratrství se projevuje i navenek. Každý karmelitánský laik je jako jiskra bratrské lásky, hozená do lesa života: má být s to zapálit každého, kdo se k němu přiblíží. Rodinný život, pracoviště nebo zaměstnání i církevní prostředí, v nichž se karmelitánští laici pohybují, mají od nich získávat hřejivost, jež se rodí z kontemplativního srdce, schopného poznávat v každém (člověku) rysy podobnosti s tváří Boží. Komunita karmelitánských laiků se tak stává ohniskem života opravdu křesťanského, a tudíž opravdu lidského. Ze zkušenosti, že jsou si bratřími a sestrami, vychází (jejich) potřeba zapojit i druhé do okouzlujícího boholidského dobrodružství budování Božího království.

45. Ve světě, stále více propojeném množstvím složitých pout, mohou být karmelitánští laici svědky pravé univerzality, když dokáží ocenit bohatství a možnosti každého, pokládat se za součást mezinárodní rodiny a využívat všech příležitostí k setkání a k vzájemnému plodnému sdílení mezi členy řádu.


 

Služba

46. Cílem církve je šířit na zemi Kristovo království, aby všichni lidé měli účast na spáse, uskutečněné dílem vykoupení.80 „Jako všichni karmelitáni je i karmelitánský laik povolán k nějaké formě služby: Služba představuje nedílnou součást charismatu, které Bůh řádu dal.“81 Svatá Terezie od Dítěte Ježíše odhalila tento rozměr svého karmelitánského bytí, když při četbě Písma svatého objevila, že je „láskou... v srdci církve.“82 Pro mnohé terciáře bude jejich základním přínosem k budování Božího království (právě) toto. Poněvadž laikům přináleží žít ve světě a uprostřed světských záležitostí, tady je Bůh volá, aby vykonávali poslání církve a byli křesťanským kvasem v časných činnostech, do nichž jsou hluboce zapojeni.83 Věřící laici „se nemohou vyhýbat účasti na „politice“, to jest na mnohostranných rozličných iniciativách na rovině hospodářské, sociální, zákonodárné, správní a kulturní, které slouží organické a systematické podpoře obecného blaha.“84

47. Svatá Marie Magdaléna de‘Pazzi nám připomíná, že není správné hasit vlastní žízeň po kontemplaci Krista a přitom se nesnažit tišit jeho žízeň po duších, jež je třeba přivést k vykoupení harmonickým spojením modlitby a apoštolátu.85 Jsou-li karmelitánští laici ochotni dosvědčovat svou víru skutky, dostávají sílu, aby přitahovali lidi k víře v Boha, a tak se stávají „chválou Boží slávy.“86 V dobách zmatku a změn mohou být pro mnoho lidí bezpečným orientačním bodem. Také prorok Eliáš se uprostřed světa, procházejícího hlubokou změnou, která ponoukala národ, aby v přesvědčení o své soběstačnosti opustil pravého Boha, opíral o jistotu, že Bůh je silnější než každá krize a každé nebezpečí. Proto se karmelitánští laici ve světě, který se vůči základním otázkám staví stále nejistěji, a v dobách, jež nastolují nové problémy víry, problémy mravní nebo společenské,87 snaží vytvořit vhodné příležitosti pro zvěstování Krista. Stále předkládají (ono) vždy nové poselství o Pánu života a dějin, jediném bezpečném orientačním bodě každé lidské existence a dění.

48. Karmelitánští laici musejí nutně procházet zkušeností pouště, jak nás o ní poučuje Eliášův příběh. Jsou povoláni k tomu, aby byli v poušti života očišťováni a setkali se s Pánem takovým, jakým je.88 Také oni totiž procházejí nenahraditelnou cestou pouště vnitřního umrtvování, aby vstoupili do naslouchání Pánu, který k jejich srdci promlouvá v nových a převratných projevech života světa, ale také znameními, někdy těžko srozumitelnými, nebo tichým a sotva postřehnutelným hlasem Ducha. Z tohoto setkání se vracejí nadšeni a jsou v prostředí, v němž jsou povoláni působit, neúnavnými animátory. Povzbuzeni tímto setkáním (s Pánem) jsou schopni hlásat je jako jedinou odpověď na stále aktuální pokušení k zapření Boha nebo k pyšné soběstačnosti. Posilováni Duchem se terciáři nenechají odradit zdánlivými neúspěchy, nevlídným přijetím, lhostejností, nebo úspěchy těch, kdo žijí způsobem, který je v rozporu s evangeliem.

49. Karmelitánští laici chápou a (svým) životem ukazují, že časné činnosti a sama práce jsou účastí na stále tvůrčí a přetvářející činnosti Otce,89 pravou službou bratřím a opravdovým povznesením člověka.90 Ačkoli vydávají svědectví ve světě, který v každodenní skutečnosti plně nevnímá nebo zcela odmítá niterné a životodárné pouto s Bohem,91 přece se sympatiemi sledují a sdílejí jeho očekávání a hluboké tužby, aby ve svém povolání být „solí země“ a „světlem světa“92 zvěstovali lidem poznání spásy.93


 

Část druhá
všeobecná ustanovení

I. Struktury

Obecné rysy

50. Karmelitánský třetí řád (TOC) neboli sekulární karmelitánský řád (OCS) je mezinárodní veřejné sdružení94 laiků, zřízené papežským privilegiem.95 Jeho cílem je úsilí o křesťanskou dokonalost a apoštolská angažovanost,96 alespoň modlitbou a obětí za potřeby církve, a to uprostřed civilní společnosti účastí na charismatu karmelitánského řádu, tedy život podle evangelia v duchu řádu bratří nejblahoslavenější Panny Marie Karmelské pod vyšším vedením téhož řádu.97

51. Karmelitánský řád se věřícími (laiky), kteří z vnuknutí Ducha svatého v odpověď na zvláštní Boží volání svobodně a uváženě slibují žít svůj život podle předpisů evangelia v duchu Karmelu, cítí obohacen. Karmelitánský třetí řád, tak jako ostatní formy karmelitánského laikátu, má svůj vliv na strukturu a na ducha celé Karmelitánské rodiny. (První) řád se zavazuje, že bude karmelitánským laikům pomáhat dosáhnout cíle, který si předsevzali: uzdravovat a rozvíjet lidskou společnost kvasem evangelia.98

52. Karmelitánský třetí řád neboli sekulární karmelitánský řád spolu s jinými společenstvími, která se inspirují řeholí Karmelu, jeho tradicí a hodnotami, vyjádřenými v karmelitánské spiritualitě, tvoří v církvi Karmelitánskou rodinu.99

53. Generálnímu převorovi karmelitánského řádu jako duchovnímu otci, hlavě a poutu jednoty celé Karmelitánské rodiny přísluší účinně zajišťovat i duchovní prospěch třetího řádu a napomáhat jeho růstu a vitalitě,100 a to prostřednictvím generálního delegáta pro karmelitánský laikát.101

Bratrský život

54. Karmelitánský třetí řád se dělí na společenství, obvykle nazývaná bratrstva nebo sdružení. Pod vyšším vedením řádových představených nebo jejich delegátů102 řídí tato společenství podle předpisů této řehole a statut jednotlivého společenství sami laici.

55. V souladu se starobylou tradicí jsou někteří členové karmelitánského třetího řádu povoláni ke společnému životu v komunitách. Ty se řídí zvláštními statuty.

56. Společenství jsou kanonicky zřizována generálním převorem řádu se souhlasem jeho rady po předchozím písemném souhlase provinčního převora a diecézního biskupa. Avšak souhlas diecézního biskupa ke zřízení řeholního domu opravňuje také ke zřízení společenství třetího řádu při onom domě nebo při kostele s tímto domem spojeném.103

Duchovní péče

57. K podpoře stále větší angažovanosti karmelitánských laiků v řádu a v církvi pečuje o třetí řád duchovně generální rada104 a zejména provinční převorové, osobně nebo prostřednictvím svých delegátů, podle toho, co předpisují statuta jednotlivé provincie.105 V rozsahu svých kompetencí ať jednotlivým společenstvím třetího řádu starostlivě pomáhají k tomu, aby byla proniknuta opravdovým duchem Karmelu,106 a ať pečují o to, aby členové třetího řádu ve své činnosti zůstávali věrní zásadám a směrnicím řádu. Ať dbají také na to, aby jednotlivá společenství napomáhala apoštolátní činnosti v diecézi, ve které jsou zřízena, a působila přitom především pod vedením místního ordináře a ve spolupráci s jinými sdruženími věřících, která se v oné diecézi apoštolátu věnují.107

58. Místními duchovními asistenty (terciářských společenství) jsou obvykle kněží našeho řádu. Pokud není možné dát bratrstvu takového asistenta, může být služba duchovní asistence svěřena bratrovi nebo sestře z nějaké komunity, náležející k řádu, nebo i jiným kněžím, přednostně členům třetího řádu, schopným zastávat tento úkol v karmelitánském duchu. Duchovní asistenti jsou jmenováni na dobu pěti let, přičemž mohou být jmenováni opětně.108 Jmenuje je generální nebo provinční převor po vyslechnutí hlavních činovníků každého společenství.109 Jde-li o kněze nekarmelitána, je nutné dobrozdání jeho ordináře.

Řízení

59. Nejvyšším řídícím orgánem je generální shromáždění (celého) sdružení nebo společenství, tvořené všemi jeho členy. Příslušná statuta stanoví kompetence generálního shromáždění a způsob, jakým jedná.

60. Každé společenství nebo bratrstvo je řízeno radou. Tato rada se skládá z duchovního asistenta, moderátora (představitele) a z radních. Radní mohou být dva až čtyři, podle počtu členů komunity a podle toho, co stanoví místní statuta. Členem rady je také formátor.

61. Úkolem rady, a zvláště moderátora, je s pomocí duchovního asistenta dělat všechno, co je v jejich moci, k podpoře společenství, aby jeho členové mohli co nejlépe odpovídat na své povolání: (v postavení) laiků budovat v sobě i ve světě Kristovo království podle ducha a charismatu Karmelu, k němuž je povolal Duch, který rozděluje dary, jak sám chce.110 Tento úkol ať je zastáván v duchu evangelijní služby a ať se zamezí jakékoli formě despotismu.

Ustanovení činovníků

62. S výjimkou duchovního asistenta jsou členové rady voleni generálním shromážděním společenství na tři roky. Moderátor potřebuje, aby jeho volba byla potvrzena generálním nebo provinčním převorem.111

63. Volbám členů rady předsedá duchovní asistent a konají se způsobem stanoveným místními statuty, se zachováním předpisů obecného církevního práva.112

64. Rada jmenuje sekretáře, pokladníka a případně jiné pověřené osoby - podle potřeb a velikosti společenství. Místní statuta vymezí funkce různých vyšších činovníků, jejich úkoly a jejich pravomoci; určí-li tak statuta, budou sekretář a pokladník členy rady.

65. Vyžadují-li to vážné důvody, může církevní autorita, to je generální nebo provinční převor, za zvláštních okolností jmenovat komisaře, který bude společenství dočasně řídit jeho jménem.113

66. Moderátor může být tím, kdo ho potvrdil, ze spravedlivého důvodu odvolán, avšak (až) po vyslechnutí jak samotného moderátora, tak vyšších činovníků společenství a podle předpisu statut. Z vážné příčiny může být tím, kdo ho jmenoval, podle předpisu kán. 192-195 a při zachování týchž podmínek odvolán z úřadu i duchovní asistent.114

Správa majetku

67. Jak karmelitánský třetí řád jako takový, tak jednotlivá kanonicky ustanovená společenství terciářů Karmelu se vydáním zřizovacího dekretu stávají právnickou osobou podle předpisu církevního práva a dostávají, pokud se vyžaduje, pověření pro cíle, které chtějí jménem církve uskutečňovat.115

68. Karmelitánský třetí řád, stejně jako jeho jednotlivá společenství, je jako právnická osoba subjektem schopným nabývat, vlastnit, spravovat a zcizovat časný majetek podle norem kanonického práva.116 Všechen jeho majetek je majetkem církevním a řídí se obecným církevním právem i vlastními statuty,117 která v souladu se zmíněným právem určují způsob spravování tohoto majetku.

69. Statuta jednotlivých společenství určují, komu správa majetku přísluší. Tento subjekt může konat všechny úkony řádné správy. Pro vykonávání mimořádných správních úkonů je nutné:

  1. oprávnění generálním převorem karmelitánského řádu se souhlasem jeho rady,
  2. jakož i povolení Svatého stolce, ( a to) pro úkony, jejichž hodnota převyšuje částku stanovenou Svatým stolcem nebo jejichž předmětem jsou věci umělecky nebo historicky cenné nebo darované církvi „ex voto“ (votivní dary).118

70. Vlastnictví jak třetího řádu, tak jednotlivých bratrstev tvoří všechen movitý i nemovitý majetek, nabytý jakkoli, zejména majetek poukázaný (pro řád) jednotlivým členům, (přijatý) od dobrodinců, příjmy za vykonanou činnost, dary, věnování, dědictví, majetek odkázaný, nebo získaný z jakéhokoli titulu.

Zánik a zrušení

71. Jednotlivá společenství mohou být z vážného důvodu zrušena, a to generálním převorem se souhlasem jeho rady po předchozí poradě s provinčním převorem a s vyššími činovníky společenství. Postup případného zániku určují místní statuta, jinak platí obecné právní předpisy.119 Vždy je nutná předchozí porada s příslušnými řádovými autoritami.

72. V případě zrušení nebo zániku společenství třetího řádu přechází majetek a vlastnická práva a rovněž břemena zrušeného nebo zaniklého společenství na bezprostředně vyšší právnickou osobu, nebo neexistuje-li, na řádovou provincii, v jejímž obvodu se toto společenství nalézá. Jestliže však se společenství nacházelo mimo kteroukoli řádovou provincii, přechází majetek a majetková práva na samotný řád.120

Vlastní právo a jeho výklad

73. Společenství terciářů se řídí touto řeholí, schválenou Svatým stolcem. Přesto se doporučuje, aby existovala - ať už na úrovni národní, provinční nebo místní - zvláštní statuta, v nichž by se přihlíželo k místním okolnostem. Musí být schválena příslušnou řádovou autoritou,121 totiž generálním nebo provinčním převorem se souhlasem příslušné rady, podle toho, jak je to ve statutech určeno.

74. Pro vzájemnou spolupráci a jednotu mezi různými společenstvími je chvályhodné zřídit rady na různých úrovních: oblastní, národní a mezinárodní. Musejí se řídit vlastními statuty, schválenými příslušnou řádovou autoritou.

75. Autoritou, příslušnou pro autentický výklad předpisů této řehole, je Svatý stolec. Generální převor řádu může za souhlasu své rady pokaždé, když je to nutné, podat výklad praktický.


 

II. Příslušnost (k třetímu řádu) a formace

Přijetí

76. Členy karmelitánského třetího řádu se mohou stát osoby, jež splňují tyto podmínky: vyznávají katolickou víru, žijí ve společenství s církví, mají dobré mravní chování,122 přijímají tuto řeholi a chtějí žít a jednat v duchu Karmelu. Diecézní duchovní mohou být skutečnými členy karmelitánského třetího řádu a mít v něm plnoprávnou účast, vyjma (jeho) laický charakter, nakolik je neslučitelný s kněžským stavem.

77. Žadatele přijímá do třetího řádu a zapisuje do (jednotlivého) společenství asistent dotyčného společenství nebo provinční převor, jemuž je podřízeno, nebo generální převor nebo jeho delegát, poté co obdržel souhlas příslušných rad a při zachování č. 82.

78. Ti, kdo žijí daleko od společenství a nemohou se účastnit jeho života, mohou být ze zvláštních důvodů přijati do třetího řádu, i když nejsou zapsáni do určitého společenství, pokud při zachování předpisů o přijetí a profesi žijí podle řehole karmelitánského třetího řádu a pod vedením představených nebo svého zpovědníka. Přesto se doporučuje, aby byli v častém kontaktu s asistentem nejbližšího společenství. Příslušná statuta ať upraví jejich počáteční i trvalou formaci.

79. Kandidáti karmelitánského třetího řádu musí být praktikujícími katolíky, musí mít - neurčují-li místní statuta jinak - alespoň osmnáct let a musí předložit písemné doporučení od (svého) faráře nebo od jiného kněze, který je zná. Nic nebrání, aby patřili k jinému třetímu řádu nebo k jiným sdružením,123 jestliže místní statuta nepředpisují jinak.

Formace

80. K období duchovní formace, předepsanému statuty, jsou kandidáti připuštěni (až) po přiměřeném období rozlišování, určeném rovněž ve statutech.

81. Toto období počáteční formace trvá nejméně jeden rok. Během něho se budou kandidáti pod vedením formátora (formátorky) seznamovat s řeholí třetího řádu a žít podle ní, budou poznávat karmelitánskou spiritualitu a dějiny a právě tak velké postavy Karmelu. Formátor ať spolu s celou radou cítí zodpovědnost za zajištění dostatečné výuky a využívá  k tomu (těch) nejvhodnějších prostředků a osob.

82. Na konci přípravy může rada vyzvat ty, kdo se (k tomu) cítí Duchem svatým zvlášť puzeni, aby se Bohu úžeji zavázali poutem slibů nebo příslibů. Ty je budou v duchu křtu účinněji povzbuzovat k plnému praktikování evangelia podle pokynů řehole. Pro připuštění ke slibům nebo k příslibům ať se postupuje podle toho, co je stanoveno v č. 77.

Profese

83. Profese se skládá podle vlastního rituálu třetího řádu.

  1. První profese se složí na dobu tří let. Během nich budou (tito) bratři nebo sestry plně žít životem společenství, ale zároveň budou pokračovat v procesu formace a prohlubovat různé stránky svého karmelitánského života.
  2. Na konci tříletí může bratr (sestra) po předchozím rozlišování a po schválení radou společenství složit svou profesi konečnou neboli věčnou.
  3. Doporučuje se, aby každý rok u příležitosti slavnostní památky Panny Marie Karmelské, naší Matky a Sestry, členové třetího řádu svou profesi osobně nebo společně obnovili.

84. Viditelné začlenění do třetího řádu se může uskutečnit předáním tradičního (terciářského) hábitu nebo škapulíře. Jejich používání upraví místní statuta.

85. Každé společenství musí mít registr (knihu záznamů), kam se zaznamenají jména, datum profese a jiné údaje, jež se pokládají za vhodné.

86. Členové společenství, kteří přináležejí ke třetímu řádu a jsou určeni k přijetí svátostných svěcení, mohou tam, kde to statuta předvídají, po (svém) definitivním začlenění do společenství třetího řádu být jáhenským svěcením inkardinováni do karmelitánského řádu.124 Od té chvíle podléhají generálnímu převorovi jako svému ordináři, s výjimkou toho, co se týká povinností vyplývajících z příslušnosti ke společenství třetího řádu. V tom případě vztahy mezi terciářem klerikem a karmelitánským řádem musí být stanoveny ve statutech skupiny a přijaty generálním převorem formou zvláštní dohody.

87. Jednotlivá společenství ať stanoví program trvalé formace.

Apoštolát

88. Členové karmelitánského třetího řádu jsou povoláni k různým formám apoštolátu: od modlitby až po spoluodpovědnou angažovanost v rozličných církevních aktivitách, (ba) až k obětování vlastního utrpení ve spojení s Kristem.

89. Způsoby apoštolské činnosti stanoví místní statuta. Mohou nabýt nejrůznějších forem, které vyžaduje a nabízí moderní život. Společnou činností se karmelitánští laici snaží vést život stále dokonalejší. Někteří se mohou angažovat v šíření křesťanského poselství, jiní v apoštolských dílech, v evangelizaci, ve skutcích zbožnosti a lásky, vždycky s cílem oživovat časný svět křesťanským duchem.125 Také (civilní) práce nebo zaměstnání, vykonávané jak individuálně, tak ve skupině nebo ve společenství mohou být způsobem, jak uskutečňovat povolání k apoštolátu.

Práva a povinnosti

90. Všichni členové karmelitánského třetího řádu mají stejná práva a stejné povinnosti, stanovené v provinčních nebo místních statutech.

91. Karmelitánští terciáři se musejí pravidelně scházet, aby spolu vytvářeli společenství, ve kterém by hojně přebývalo Kristovo slovo, aby se více povzbuzovali k osvojování si charismatu řádu, k němuž s cílem být živými údy církve náležejí, a aby se podíleli na snahách, iniciativách a aktivitách celé Karmelitánské rodiny, aby mohla v Kristově těle plně zastávat to poslání, které jí Pán ustavičně svěřuje. Časové rozpětí a formu setkávání (terciářů) vhodně určí statuta.

92. Společenství musejí v místních statutech stanovit způsob, jak duchovně podporovat bratry nebo sestry, kteří jsou staří nebo nemocní.

93. Ať se proto ochotně inspirují také spiritualitou a učením velkých světců, jimž dal Bůh v Karmelu vzejít.

94. Každý může karmelitánský třetí řád svobodně opustit, když předloží písemnou žádost radě. Rada je oprávněna ji přijmout. Členové mohou být také propuštěni, (ovšem) ze spravedlivé příčiny, to znamená z důvodů stanovených obecným právem a rovněž pro opakované a neomluvené porušování svých povinností. Rozhodnutí přísluší radě, podle předpisů statut a po vyslechnutí a napomenutí dotyčného. Ten má vždycky právo odvolat se k příslušné církevní autoritě, to je ke generálnímu nebo provinčnímu převorovi.126


 

Doslov

Členové karmelského třetího řádu ať se snaží ztělesňovat v sobě karmelitánské povolání, vyložené v této řeholi. Ať podniknou krátkou a jedinou pouť127 pozemského života jako obec těch, jejichž vlast je v nebi,128 a s pomocí svatých se snaží obsáhnout všechny rozměry Kristovy lásky, přesahující všechno poznání.129 S vroucími vzdechy (modlitby) a živou touhou ať spěchají, aby dospěli na místo, které Pán při svém odchodu slíbil, že nám připraví.130 Zakořeněni a založeni v lásce, stále bdělí a s rozžatými lampami v rukou, s vědomím, že „navečer budou zpytováni ohledně lásky,“131 ať rozmnožují své hřivny, aby v hodině smrti uslyšeli Pánovu výzvu vejít do jeho radosti.132

 

Kalendář

červenec 2018
Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Přihlášení