Živé Boží slovo: Mk 4,38 (ČLP)

„Mistře, je ti to jedno, že hyneme?“

Učedníkům se zdá jisté, že zahynou. Vlny doráží, loď se plní vodou víc a víc, naděje na záchranu mizí. Ale jejich zvolání ze strachu zní dost egoisticky: „Je ti to jedno, že hyneme?“ To je zvolání plné výčitek. Je z něj cítit jakási vypočítavost. Obětovali jsme ti svůj život s přesvědčením, že víš, jakou má hodnotu. A tvůj nezájem teď znamená naši smrt. Topíme se, a ty, který jsi za nás převzal zodpovědnost, spíš. Tak jsme si své sebedarování nepředstavovali. My jsme je chápali zároveň jako určitou ochranu. Když jsi nám slíbil věčný život, měl by ses tím více starat o náš život pozemský.

Neříkají: Je ti jedno, že i ty zahyneš? Nýbrž: že my (za)hyneme. Možná měli nejasné tušení, že Pán se zachrání, v hloubi srdce věděli, že jeho hodina ještě nepřišla. Ale cítí se vydáni všanc bouři a on by se o ně měl postarat. Je to něco podobného, jako převrácené prožívání postu. Jako bychom Pánu říkali : Prožíváme půst, starej se o nás, mírni naše pokání, redukuj náš půst. Ne ve smyslu: Zachraň nás pro druhý břeh věčného života. Ale: Dej, ať naše plavba tímto životem pokračuje bezpečně.

Převzato z knihy: Markus
Autor: Adrienne von Speyr
Vydal: Einsiedeln 1971
Přeložil: Norbert Žuška, O.Carm.

Dále doporučujeme

Otče, odpusť, neboť nevědí, co činí
Ve všem jsme milovali sebe
Eliášova oběť na hoře Karmel