Živé Boží slovo: Jan 12,27 (ČLP)

„Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel.“

Ježíš ví přesně, co ho čeká, vidí cestu, která směřuje k návratu jeho i všech lidí k Bohu. Nyní je tento výhled ještě možný: brzy, až přijde noc, mu bude znemožněn i ten. Vše, co řekl, bylo útěchou. Jemu samému však to žádnou útěchu neskýtá, protože se teď musí plně oddat hodině, která už je zde a v níž se to nejtěžší stane jedinou vnímatelnou skutečností. Už pro něj nebude nic kromě hořkosti a utrpení. A vše už hrozí, nastává, přibližuje se víc a víc: před tím se zachvívá jeho duše. Co sám chtěl – obětovat se do krajnosti – se neúprosně přiblížilo. Nyní přišla ta chvíle. On, Nejčistší, se teď musí vydat všanc všem útokům hříchu. Na něm se bude moci vybít všechno zlo světa a všechna lidská zloba. Sice (teď ještě) dobře ví, že přináší řešení. Ale zároveň už začíná prožívat, cítit, za jakou cenu se to musí stát. Nespočetné, nepřehledné zástupy proti němu namíří vše, co zloba dovede jen vymyslet. A on je odhodlaný to vydržet.

Proto je jeho duše rozrušená a zmatená. Do tohoto utrpení nelze vstoupit vyrovnaně, už předem jej rozechvívá až do základu duše. Bude to tak hořké a těžké, jak jen může něco hořké a těžké být. Již toto vědomí stačí, aby jej skrz naskrz rozechvělo. Už teď se cítí nejistý, rozkolísaný, přetížený, zavalený. Co mám říci? Co má říci k této nadměrnosti? Nechal by se pohnout třeba až k couvnutí? Pokušení je veliké, neboť zná Otcovu lásku; ví, že by stačila jediná prosba, aby vše odvrátil. On ale nebude prosit, nebude se ptát, nevyřkne nic; neboť nechce pohnout Otcovu lásku ke svému prospěchu, nýbrž chce Otci dokázat svoji lásku. A přestože pokušení tu je a jeho duše stojí před Otcem opravdu rozechvělá až do základu, ihned přechází k odpovědi: ale právě kvůli té hodině jsem přišel.

Hodina, jež nastala, ho upomíná na účel jeho vtělení, neboť ona je hodinou, pro kterou přišel na tento svět. Avšak doposud to bylo tak, že přišel, aby uskutečnil vykoupení světa dobrovolně. Nyní, protože se vykoupení začíná dít, odevzdává svou svobodu a vydává sama sebe tomu, co je neodvratné. Dospívá k rozhodujícímu bodu, v němž svobodně chce a volí, co nechce; v němž se svobodně vydává tomu, proti čemu se v něm vše staví na odpor; v němž v celé svobodě aktivního jednání přechází k dokonalé pasivitě (1). Bude-li tento bod překročen, vše se nezadržitelně zřítí až do nejhlubší propasti. Na tomto rozhraní teď stojí. Je to jeho poslední křižovatka, poslední pokušení.

Rozhoduje se tak, jak se rozhodoval vždy: přitakává. Přitakává, protože jeho nynější rozhodnutí je již obsaženo v jeho věčném rozhodnutí. Že jde právě o toto věčné rozhodnutí, způsobuje, že před tím, co je neodvratné, je lidsky rozechvěn. Ale jeho vůle trpět už nemůže být přemožena žádnou jinou vůlí, žádnou jinou vůlí nemůže být zadržena či omezena: ani Otcovou, ani lidskou. Tato vůle je absolutní. Silnější je jen jeho vlastní láska, jež ho pohnula mít tuto vůli, která je nyní neodvolatelná.

(1) Ve smyslu dokonalého přijetí utrpení.

Převzato z knihy: Johannes, Streitreden
Autor: Adrienne von Speyr
Vydal: Johannes Verlag, Einsiedeln 1949
Přeložil: Norbert Žuška, O.Carm.

Dále doporučujeme

Otče, odpusť, neboť nevědí, co činí
Ve všem jsme milovali sebe
Eliášova oběť na hoře Karmel