Připomínejte si nemocné chudé, kterým se stává, že si nemají ani komu postěžovat. Ostatně, být chudé, a zároveň opečovávané, s tím se nikam nedojde. … Umějte trošku trpět pro lásku Boží, aniž by o tom museli hned všichni vědět! Tím spíše, že toto naříkání není k ničemu, protože dané zlo to stejně neutiší. Ve všem tom, co jsem řekla, nemám na mysli vážné nemoci, nýbrž ony bolístky, které se dají přemoci. Věřte, dcery, že když už jednou začneme přemáhat tato tělíčka, ona nás už pak nebudou tolik trápit. Pokud se jednou provždy nerozhodneme přijmout smrt a nedostatek zdraví, nikdy nic nedokážeme. Snažte se proto toho nebát a celé se odevzdejte Bohu, ať si přijde, co přijde. Co na tom, jestli zemřeme? Kolikrát se tělo vysmálo nám: nevysmějeme se i my občas jemu? A věřte, že toto rozhodnutí je důležitější, než si dokážeme představit; pokud to totiž budeme dělat stále častěji, s Pánovou milostí se staneme jeho paní. Nuže, zvítězit nad takovým nepřítelem je pro zvládnutí bitvy tohoto života velkou věcí. Kéž to učiní Pán, jak jen on sám může.

(sv. Terezie od Ježíše, Cesta dokonalosti, 11,3–5)