KARMEL

Velmi se mi líbí slova, která P. Lacordaire adresuje svaté Máří Magdaléně: „Koho hledáš? Už není co hledat, Marie, našla jsi Toho, kterého už neztratíš. Nemusíš se už ptát nikoho na zemi ani v nebi a Jeho ještě méně než ostatních, protože On je tvá duše a tvá duše je On. Odděl se na okamžik, nyní jste spojeni tam, kde už není prostor ani překážky, ani stíny, nic, co by bránilo sjednocení a jednotě. Jste jedno, jak si to On přál a jak jsi ty doufala: jedno, jako je Bůh ve svém Synu, v hlubině oné podstaty, v níž nyní přebýváš skrze milost a v níž jednoho dne budeš přebývat ve slávě.“

(P. Jean-Baptiste Henri-Dominique Lacordaire OP /1802–1861/, text citovaný Alžbětou od Trojice)

Zítra je svátek svaté Máří Magdalény, o níž Věčná Pravda řekla: „Ona mnoho milovala.“ Je to svátek také pro mou duši, protože slavím výročí svého křtu… Prosím Vás, abyste mě zítra při mši svaté opravdu zasvětil Jemu, … abych nežila než pro lásku k Němu, se stále se zvětšující vášní až k oné šťastné jednotě, k níž nás Bůh předurčil svou věčnou, neměnnou vůlí.

(Alžběta od Trojice, korespondence, dopis 204)

Žít v Boží přítomnosti: dědictví, které svatý Eliáš odkázal dětem Karmelu, on, který v žáru své víry zvolal: „Žije Pán Bůh, v jehož přítomnosti stojím.“ Chcete-li, naše duše překlenou prostor a znovu se sejdou, aby unisono zpívaly toto velké heslo našeho otce; vyprošujme si v den jeho svátku onen dar modlitby, která je podstatou života na Karmelu, ono od srdce k srdci, které nikdy nepřestává, neboť když někdo miluje, není u sebe, ale u milované osoby, a žije spíše v ní než v sobě samém. (…) Prosím Královnu Karmelu, aby vám darovala dvojího ducha našeho drahého a svatého Řádu: ducha modlitby a kajícnosti; neboť k tomu, aby někdo žil ustavičně v kontaktu s Bohem, je třeba, aby se zcela vydal a obětoval…

(Alžběta od Trojice, dopis 299 jedné novicce, 17. července 1906)

Ona je tu, stojí u paty Kříže, silná a statečná, a můj Mistr mi říká: „hle, tvá Matka“. Dává mi ji za Matku… A nyní, když se vrátil k Otci a na své místo na kříži položil mne, abych „na svém těle doplnila to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“, je Panna stále zde, aby mě učila trpět jako On a aby mi dala uslyšet poslední zpěvy jeho duše, které nikdo jiný kromě ní, jeho Matky, nemohl zachytit.
Když i já vyslovím své „dokonáno jest“, bude to opět ona, „Brána nebes“, která mě uvede do božských nádvoří a zašeptá mi tajemná slova: „zaradoval jsem se, když mi řekli: do domu Hospodinova půjdeme“.

(Alžběta od Trojice, Poslední ústraní 41)

Ví, že jsme ubozí, ale nebere to v úvahu a v ničem nám neustupuje. On sám se v nás stává chlebem tím, že nejdříve ve své lásce spaluje naše nedostatky, viny a hříchy. Potom, když vidí, že jsme čistí, přilétá jako sup, který chce všechno pohltit. Chce strávit náš život a proměnit ho v ten svůj. Ten náš plný nedostatků v ten svůj plný milosti a slávy, která je pro nás připravená pod podmínkou, že se vzdáme sami sebe.

(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 18)

Zarmucuješ mě, má Malino. Dobře vidím, že jsi nešťastná, a je to tvá vina, to ti říkám. Buď klidná, nemyslím si, že bys byla potrhlá, ale jsi rozčilená a podrážděná, a když jsi taková, působíš, že druzí tím trpí také. Říkáš, že já nemám starosti ani utrpení – je pravda, že jsem hodně šťastná, ale kdybys věděla, jak moc může být člověk šťastný, třebaže je zároveň mrzutý; je třeba stále hledět na dobrého Boha. Zpočátku, když člověk cítí, jak to v něm vře, se musí snažit, ale hodně jemně. Stálou trpělivostí a s dobrým Bohem to člověk dokáže.

(Alžběta od Trojice, dopis 123)

Jestliže je vaše přirozenost předmětem boje, bitevním polem, ach, neztrácejte odvahu, nermuťte se. Dokonce bych řekla: milujte svou ubohost, neboť právě v ní Bůh uplatňuje své milosrdenství, a pokud vás Jeho pohled uvádí do smutku, který vás uzavírá do sebe samé, je to ze sebelásky! V hodinách ochablosti se utečte k modlitbě svého Mistra. Ano, sestřičko, na svém kříži vás viděl, modlil se za vás, a tato modlitba je věčně živá a přítomná před Jeho Otcem, ona vás zachrání z vašich ubohostí. Čím více cítíte svou slabost, tím více má vaše důvěra růst, neboť se opíráte jen o Něho.

(Alžběta od Trojice, dopis 324)

Je třeba žít ve vědomí, že Bůh přebývá v hloubce nás samých a přistupovat ke všemu s Ním. Člověk pak není nikdy banální, i kdyby dělal ty nejobyčejnější skutky, neboť nežije v těchto věcech, překračuje je!

(Alžběta od Trojice, Velikost našeho povolání 8)

Svatý Augustin říká: „Láska zapomíná na svou vlastní důstojnost a žízní po pozdvihnutí a obohacení milované bytosti: mírou lásky je to, že je bez míry.“ Prosím Boha, aby Vás naplnil touto měrou bez míry, a tedy „ze své bohaté božské slávy“. Kéž Vás tíha lásky přivede až k té šťastné ztrátě sebe sama, o níž mluvil apoštol, když zvolal: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“

(Alžběta od Trojice, dopis abbé Chevignardovi, 29. 11. 1904)

Alespoň toto, také ve světě Mu mohu náležet! Ano, jsem Tvá. Vezmi si, Pane, mou vůli, vezmi si celé mé bytí. Ať zmizí Alžběta a zůstane jen sám Ježíš.

(Alžběta od Trojice, deník, D27/1)