„Musíme chápat svou dobu a neodtahovat se od dějin. Také my jsme dětmi své doby: Buďme jimi s jasným uvědoměním!“
Titus Brandsma
Příští neděli, dne 15. května 2022, proběhne v Římě svatořečení holandského karmelitána P. Tita Brandsmy (1881–1942). Svatořečen bude muž, který nemlčel, když sousední země rozpoutala agresivní válku a snažila se manipulativní propagandou získat mezinárodní veřejnost na svou stranu.
Když roku 1939 propukla 2. světová válka a Německo spolu se Sovětským Svazem napadlo Polsko, je Titovi 58 let. Má za sebou čtyřicet let řeholního života, skoro třicet let neúnavné žurnalistiky a téměř dvacet let univerzitní práce – pedagogické i badatelské. Postupně v holandštině vydává spisy Terezie z Avily, zabývá se pozdně středověkou mystikou, shromažďuje rozsáhlou sbírku fotokopií rukopisů mystických děl. Má obrovské profesní renomé, které by mu snadno umožňovalo držet se stranou veřejného života a nerušeně pokračovat ve studiu. Je řeholníkem a knězem, mohl by upřednostnit vlastní duchovní život nebo pastoraci.
Přesto se ve svých proslovech, kázáních i v denním tisku už od poloviny třicátých let jasně vymezuje proti nacismu. Roku 1935 zbývá do napadení Holandska ještě pět let. Titus žije v nevelkém univerzitním městě Nijmegen, které bylo tehdy na počet obyvatel srovnatelné s dnešní Olomoucí nebo Libercem. V místních novinách otiskne svůj rozhořčený článek o německých protižidovských opatřeních – podobně, jako dnešní novináři informují o chování ruských okupantů na Ukrajině nebo o zatýkání Rusů demonstrujících proti válce. Titus v článku píše: „Nepřátelé a odpůrci Židů jsou věru malí, když pokládají za nutné jednat tak nelidsky.“ Německá propaganda ale detailně monitoruje situaci v sousedních zemích a na Titova slova obratem reaguje textem, který berlínský deník opatřil výsměšným titulkem „Ten zlomyslný profesor“; Tita urážejí a provokují i holandští stoupenci nacismu.
Hitlerův režim šíří své názory skrze každodenní dezinformace v tisku, ale také pomocí zakládání či usměrňování politických stran v cizích zemích. Vůdce je vykreslován jako věřící křesťan a ochránce lidu, který s všudypřítomným násilím nemá nic společného. Ani v tom se současná válka neliší. Holandští biskupové však reagují velmi pevně a roku 1936 zakazují věřícím pod trestem exkomunikace jakkoliv podporovat nově vzniklé Holandské národně-socialistické hnutí.
Roku 1938 vydává Svatý stolec oběžník, v němž vyzývá všechny katolické univerzity, aby se na poli sobě vlastním postavily nacismu. Titus začne s přednáškami v akademickém roce 1938/39. Je to týž akademický rok, kdy v září dojde k podepsání Mnichovské dohody. Celý svět přihlíží, jak Hitlerovo Německo zatýká politické odpůrce, zavádí stranický dohled nad vzděláváním a shromažďuje obrovskou útočnou armádu. V roce 1938 už prohlašuje existenci sousedního státu za bezpečnostní hrozbu a varuje před novou světovou válkou, do které „by mohlo být zataženo“. Od garantů evropského míru si pak nechá – pod záminkou ochrany německy mluvícího obyvatelstva – odsouhlasit anexi československých pohraničních území... (Táž Evropa o pár desetiletí později fakticky mlčí k anexi Krymu.) Je to týž akademický rok, kdy na jaře následuje vojenské obsazení naší země, kterou tehdejší mocnosti odepsaly výměnou za příslib míru pro sebe.
Titus veřejně vystupuje proti agresorovi, a to v době, kdy pro něj osobně by mohla být válka „daleko“ – tak daleko, jako je z jeho univerzity v Nijmegen do Prahy, což je zhruba stejně jako z Prahy na ukrajinské hranice. Přesto v přednáškách svým posluchačům na rovinu říká: „V tomto okamžiku je nutné, aby existovali lidé, ochotní nést na svých bedrech utrpení světa.“
Na obsazení Holandska v květnu 1940 stačilo Němcům pouhých pět dní. Den po vybombardování Rotterdamu Holanďané kapitulovali. Titus již nějakou dobu spolupracuje s utrechtským arcibiskupem Johannem de Jongem a podporuje biskupy v odporu vůči nacistické ideologii. Jeho celoživotně křehké zdraví, které ho často upoutává na lůžko, by mohlo být dostatečným důvodem, aby se stáhnul do klauzury. On ale počátkem roku 1942 osobně vlakem objíždí redakce katolických periodik, aby neotiskovaly žádné texty národně-socialistické propagandy, jejichž uveřejnění požaduje okupační správa.
Po několika dnech je udán a někteří přátelé mu radí, aby se ukryl. „Schovat se? To se mi nelíbí. Poslat své přátele do první linie, a sám se od toho odtáhnout? Nikdy!“ Má stále možnost se vyhnout svému uvěznění, ale v žertu říká: „Teď budu mít to, co mi bylo tak málo dopřáno a po čem jsem celý život toužil. Teď dostanu celu a teprve teď se stanu pravým karmelitánem.“ Zatčen je 19. ledna 1942. O den později přijali nacisté na konferenci ve Wannsee rozhodnutí o „konečném řešení židovské otázky“, tedy plán systematické genocidy evropského židovstva.
U výslechu je po něm požadována písemná odpověď na otázku, proč se Holanďané, a zvláště katolická církev, staví tak tvrdošíjně proti národně-socialistickému hnutí. Titus mohl odpovědět neurčitě a vyhýbavě, a zachránit si tak život. On však píše zcela otevřeně: „Holanďané nemohou mít důvěru k hnutí, které nevyjadřuje jejich tužby. Národní socialismus měl snad vážné důvody, aby nalezl kredit u německého národa. Ale v Holandsku nemá žádný důvod, aby si získal důvěru lidu. Tady není co napravovat: hospodářství funguje dobře, sociální život rovněž.“ Právě tak dnes nemohou mít Ukrajinci žádnou důvěru k ruské „denacifikaci“, kterou má být ospravedlněno neospravedlnitelné vojenské napadení jejich země. A Titus ve své odpovědi pokračuje: „Jak protestanté, tak katolíci vzpomínají na mučedníky, kteří položili svůj život při obhajobě křesťanských hodnot. Určitě ani dnes nebudou chybět křesťané, kteří budou hotovi dát život na obranu Kristova poselství.“ V této souvislosti není od věci připomenout, že papež Jan Pavel II. v roce 2001 blahořečil 25 ukrajinských novomučedníků, převážně řeckokatolických kněží, biskupů a řeholníků, umučených sovětským režimem na Ukrajině v rozmezí let 1935–1973, v době trvalého pronásledování.
Události pak dostávají rychlý spád. Od ledna do dubna 1942 je Titus umístěn v koncentračním táboře v holandském Amersfoortu, od května do června ve vězení v německém Kleve, od 13. do 19. června následuje cesta dobytčím vagónem do lágru v Dachau. Zde se vepsal do srdcí svých spoluvězňů: „Titova slova hluboce působila na všechny přítomné. Fakt, že někdo za tak bizarních okolností může vůbec hovořit o něčem takovém – ne o hladu, ne o bolesti, ani ne o vyčerpání, ale o mystice! To bylo ohromující! Učil tě, že i v tak nelidských podmínkách můžeš přijmout a ‚obejmout‘ svou lidskost.“ Titus zde byl – po velkém utrpení, bití i lékařských pokusech – usmrcen dne 26. července 1942 injekcí kyseliny karbolové.
„Musíme chápat svou dobu a neodtahovat se od dějin. Také my jsme dětmi své doby: Buďme jimi s jasným uvědoměním!“
(Zpracováno podle knihy generála Řádu Fernanda Romerala Postavil se zlu (KNA 2010); dále podle knihy S. Scapina a B. Secondina Titus Brandsma (KNA 1994) a podle karmelského webu https://ocarm.org/en/canonization-of-blessed-titus-brandsma)