Boží láska k člověku před a po vtělení se liší jako světlo od tmy
Svatá Marie Magdaléna de’ Pazzi (1566–1607) nám nezanechala ucelenou nauku o svém duchovním životě, protože svou spiritualitu více žila a zakoušela, než systematicky reflektovala. Nicméně v zápisech o jejích extázích je fakticky celá její nauka obsažená. (1)
Středem její nauky je tajemství vtěleného Slova, Ježíše Krista, zvláště jeho utrpení, symbolizovaného jeho krví, kterou prolil za spásu světa. Beránek zabitý, ale živý a oslavený je nyní v lůně Otcově ve spojení s Duchem svatým a jeho krev se odtud dvanácti prameny (2) vylévá na svět a celý jej přetváří. Dnes bychom řekli, že ústředním pro ni bylo velikonoční tajemství.
Na počátku, mimo čas, bylo Slovo v Bohu spojeno s Otcem a Duchem svatým v Nejsvětější Trojici, v oné nekonečné propasti lásky, v hořícím ohni, v němž si božské Osoby navzájem sdělují svá nekonečná bohatství v nekonečné blaženosti. Zde však umlkají lidská slova, zbývá jen úžas a obdiv.
„Vlastní Boží bytí“ je láska. „Bože, ty činíš to, co jsi, nelze to lépe vyjádřit jinak“, volá světice. Všechno je „opera d‘amore“ – dílo lásky. Otec, Syn a Duch svatý nemohli udržet svou nekonečnou moc, moudrost a dobrotu v sobě, „byli nuceni“ stvořit svět. Stvoření má počátek a cíl v překypující Boží lásce.
Člověk však nenaplnil zcela Boží úmysly s ním. Úkonem pýchy zničil „svou velikost, vznešenost a krásu“ a stal se neschopným přijetí božských darů. Tu však v Trojici povstal „nový úradek pokory a lásky“, vykoupit svět prostřednictvím vtělení Slova.
Sv. Marie Magdaléna, spolu s jinými mystiky, opakuje několikrát, že Slovo by se vtělilo i kdyby člověk nebyl zhřešil. Bůh Otec jí říká v extázi:
„Kdyby Adam nezhřešil, byl bych vás uvedl do nebe a Slovo by se bývalo vtělilo, ale tak by získalo jen slávu a ne vítězství. A sláva, kterou bych dal vám, byla by z části od vás, kdybyste se nedopustili hříchu, když jsem vás stvořil se svobodnou vůlí. Sláva, kterou bych vám dal, by se lišila od té, kterou vám dávám nyní, jako se liší tvor ode mne. Ó dcero, jak veliká je sláva, kterou vám dávám.“
Ale po hříchu Boží Syn vzal na sebe naše slabosti. Přišel „ricreare la già creata creatura“ – znovu-stvořit již stvořené tvorstvo. Dobrovolně zničil sám sebe (3), aby vykoupil člověka, který sama sebe zničil svou pýchou. Jedinou pohnutkou jeho příchodu byla jeho láska, která ho dohnala až k „bláznovství kříže“, že až „zapomněl na svou moudrost“. Stále se u ní vracejí slova „ponížení“, „chudoba“, „pokora“, „utrpení“. Magdaléna zdůrazňuje zvláště utrpení, které Ježíš prožíval ve svém nitru. Syn nás vykoupil prostřednictvím svého člověčenství, které je „Božím stánkem“, „stromem života a ne smrti“, mostem, žebříkem, lodí, cestou, dokonalým nástrojem naší spásy; kdo jím neprojde, nedojde spásy. On je jako „lupič“, který uloupí Otci bohatství a dá je lidem a ďáblu uloupí duše, které byly jeho kořistí; je jako „vládce“, který „ovládl svého Otce, aby s námi uzavřel mír“; jako „kovadlina“ mezi hněvem věčného Otce a našimi hříchy.
Dílo znovu-stvoření Kristovou krví povýšilo člověka nad původní spravedlnost, ba i nad anděly. Boží láska k člověku před a po vtělení „se liší jako světlo od tmy“. Duše získává tuto velikost tím, že napodobuje Ježíše, který je „knihou života“. Její podobnost s Bohem je přímo úměrná té, kterou má s Kristem, Ježíšovo člověčenství je pro ni „cestou k Otci“.
Kristovo člověčenství, které bylo tak poníženo, Otec povýšil a oslavil, uvedl je až na trůn Nejsvětější Trojice a do svého lůna, dal mu místo po své pravici a veškerou moc na nebi i na zemi. Toto člověčenství je stále naším prostředníkem „u trůnu“ Božího.
Toto oslavené Ježíšovo člověčenství má též – podle Magdaleny – moc sesílat Ducha svatého, který byl slíben a který ho stále naplňoval. Nyní postupně dochází k proměně celého lidstva, stává se „kristovským“ – podle termínu „rendere cristica“, který světice užívá. Dílo Ducha svatého (postupně obnovuje a) obnoví celý vesmír.
(1) Když v roce 1584 – necelé dva roky po jejím vstupu do kláštera karmelitek ve Florencii – začala mít extáze, její zpovědník nařídil, aby sestry zapisovaly vše, co se při nich děje a co v nich říká, aby se zjistilo, zda jsou autentické a pocházející od Boha. Sestry to věrně dělaly, a tak vznikl vzácný dokument, který byl v celém rozsahu poprvé vydán v letech 1960–1966 v sedmi svazcích, u příležitosti 400. výročí narození světice.
(2) Srov. Zj 22,1–2.
(3) Srov. Flp 2,6–11.
(Podle strojopisu P. Metoděje Minaříka, OCarm.: Svatí Karmelu; redakčně upraveno)
Související články
Volej na mne tak hlasitě, abych slyšela tvůj hlas
Lásko, směješ se, pláčeš, křičíš, mlčíš
Přijď, Duchu svatý