Nemusím se obávat, že bych byla chudá na Tvé dary
Jan od sv. Samsona (1571–1636)
Co dál, má Lásko a můj Živote? Zatímco si krátím čas tím, že spolu s Tebou pečuji o náš božský sňatek uskutečněný božským způsobem v nesmírné hojnosti – jež je právě tak Tvá jako má – zapomínám přitom na své největší a nejnaléhavější potřeby, totiž na hlad a žízeň, jimiž trpím.
A upřímně řečeno, můj Ženichu, uprostřed svého překypujícího štěstí churavím hladem a žízní po lásce. Nezměrně totiž hladovím a žízním po tom mít Tě ve svém nitru, zcela zahaleného v plášti Tvé svátosti lásky. Tys ji ustanovil v přemíře své velké lásky ke mně, aby ses se mnou plně sjednotil Ty sám ve své osobě a aby se naplnila má rozjitřená touha mít Tě ve svém nitru v této svátosti lásky, být pohlcena v Tobě samém a pro Tebe samého, v lásce, která se mnou v Tobě a pro Tebe pohltí i Tvé nevěsty, aniž bych ztratila svou stvořenost nebo se jí vzdala.
Trpím hladem, má Lásko! Přijď rychle nasytit svou nevěstu radostí, jejímž předmětem jsi Ty sám, v tomto našem společenství přehojné bouřlivé a planoucí lásky. Pak bude Tvá nevěsta zcela uspokojena a dokonale nasycena. Když ale nebudeš spěchat a neulehneš rychle do našeho lůžka, abychom setrvávali spolu a okoušeli jeden druhého, nemohu dělat nic jiného než po tom ve své netrpělivosti prahnout a čekat na tento tak šťastný a radostný okamžik, v němž se Ti zalíbí vejít ke své nevěstě pln lásky a naplnit ji v nejhlubším nitru radostí a jásotem nad touto zářivou přemírou plnosti Tebe sama. Pak ji zaplaví vlny blaženosti a budou převyšovat její síly o tolik, že Tvá nevěsta se bude moci jen nechat unášet na míle daleko na rozlehlém moři Tvého božství, kde Ženich a nevěsta jsou jedno, bez odlišnosti a rozdílnosti, dá-li se to tak říci.
Má Lásko a můj Živote, tím nechci ani v nejmenším odlišovat Tvé dary od Tebe sama nebo je spatřovat odděleně – to by pak byly smyslové jako já, a ne božské. Protože Tě nelze oddělit od žádného z Tvých darů, vyplývá z toho, že já, když už Tě mám navždy, jak Tě, můj Ženichu, budu jednou vlastnit, se nemusím obávat, že bych byla chudá na Tvé dary a měla nedostatek. Neboť Ženich není přítomen ani v sobě samém ani ve své nevěstě, leč ve své svrchované vznešenosti s celou plností svých darů, aby svou nevěstu okrášlil, ozdobil a nesmírně ji zdokonalil podle věčného řádu své věčné prozřetelnosti.
Nicméně, má Lásko, protože jsi stravující oheň (5. Moj 4,24), jenž stravuje Tvé nevěsty a zcela je pohlcuje, jenž je do sebe noří, nechává je zemřít sobě a hlouběji a hlouběji je vrhá do stále hlubších propastí svého vtěleného božství, i ony – Tebou zapáleny a planoucí v Tobě – hoří, ať už láskou svou nebo láskou Tvojí. V této lásce budou přivedeny k naprosté dokonalosti, aby se Tvá blaženost naplnila v nich i v Tobě a jejich blaženost v Tobě. Vždy jsem Ti říkala, ó má Lásko, že se o tom nechci šířit pouhými slovy, protože to, co je nevýslovné a co je vlastněno nevýslovným způsobem, může být ve vzájemném slastném okoušení sdíleno jen oběma milujícími, kteří se stávají jedno. To nelze vyjádřit žádnými slovy úžasu a obdivu, to přesahuje každý úžas a obdiv, jak jsem řekla.
Převzato z knihy: Die dunkle Stille
Vydaly: Elisabeth Hense a Edeltraud Klueting
Vyšlo v nakladatelství: EOS Verlag Sankt Ottilien, 2012
Vybral a přeložil: Norbert Žuška, O.Carm.
Související články
Svatební píseň (1)
Svatební píseň (10)
Tajemství šťastného života slepého br. Jana
Bohu se nic nelíbí tolik, jako přetvářet lidi v lásku
Život slepého bratra Jana od sv. Samsona