31. prosince 1889

Má milovaná Celino,

ty máš mé poslední sbohem tohoto roku!... Za několik hodin pomine navždy... bude ve věčnosti!...
Protože má Celina už spinká (1), musím jít já za ní, abych jí popřála šťastný nový rok...
Vzpomínáš si na dřívějšek?... Rok, který právě uplynul, byl dobrý, ano, byl vzácný pro nebe, kéž se mu ten, který následuje, podobá!...

Celino, nedivím se, že jsi v posteli po podobném roce; na konce dne, jako byl onen, je proč odpočívat...! Rozumíš?... Možná, že rok, který začne, bude poslední!!! Ach, využívejme, využívejme i nejkratších okamžiků, počínejme si jako lakomci. Buďme žárlivé na nejmenší věci pro Milovaného!... Náš poslední den roku je letos hodně smutný... se srdcem plným vzpomínek budu bdít a očekávat půlnoc... Připomínám si všechno... nyní jsme sirotky (2), ale můžeme říkat s láskou "Otče náš, jenž jsi na nebesích". Ano, zbývá nám ještě jediné všechno našich duší!...

Zase jeden rok minul!... Celino, uplynul, uplynul, už se nikdy nevrátí; jako minul tento rok, tak pomine i náš život a brzy budeme říkat: "Je pryč". Neztrácejme svůj čas, brzy nám zasvitne věčnost!... Celino, chceš-li, obracejme duše, tento rok musíme získat mnoho kněží, kteří by uměli milovat Ježíše!... kteří by se ho dotýkali stejně jemně, jako se ho dotýkala Maria v jeho kolébce!...

Tvá malá sestra Terezie od Dítěte Ježíše a sv. Tváře

(1) Terezie píše po jitřních před vigilií od jedenácti hodin do půlnoci, kterou trávily karmelitky u svatostánku v noci před Novým rokem.
(2) Už je skoro nemožná komunikace mezi p. Martinem a jeho dcerami vzhledem k jeho mentálnímu stavu.

(Dopisy Terezie z Lisieux)