Duchovní vůdce sv. Terezie z Avily a první provinciál bosých karmelitánů se narodil ve Valladolidu dne 6. června 1545 a zemřel v Bruselu dne 21. září 1614.
Byl synem Diega Graciana de Aldore, sekretáře Karla V. a Filipa II., a Jany de Antisco, dcery polského velvyslance u španělského dvora. Studoval na jezuitské koleji v Madridu, poté pokračoval studiem filosofie a teologie na universitě v Alcalá. V roce 1569 byl vysvěcen na kněze. Dne 25. března 1572 oblékl v Pastraně hábit bosých karmelitánů a přijal jméno Jeroným od Matky Boží.
Už během noviciátu se věnoval duchovnímu vedení a řízení kláštera a téměř ihned po své profesi, která se konala 28. března 1573, byl jmenován apoštolským vikářem karmelitánů původní observance v andaluské provincii. Tato provincie byla už řadu let »problematickou« a odmítla jmenování někoho, kdo teprve nedávno vstoupil do řádu. Vzpírala se jeho nařízením, i když jeho pravomoci byly potvrzeny a rozšířeny nunciem Ormanetem. V rámci svých pravomocí založil Gracián klášter bosých karmelitánů v Seville a stal se jeho převorem. Povolil zakládání i dalších klášterů jak bratří, tak mnišek.
Generální kapitula řádu v roce 1575, na základě stížností delegátů z Andalusie, rozhodla o zrušení reformovaných klášterů; Gracián však obdržel od nuncia nové pravomoci, a tak se reforma šířila dále. V roce 1577, po smrti nuncia Ormaneta, byl nunciem jmenován Felipe Sega, který se díky falešným informacím postavil proti následovníkům sv. Terezie z Avily. Graciánovi byly odebrány pravomoci a byl poslán do kláštera v Alcalá. Pak ale ve prospěch bosých zasáhl král Filip II. a následující generální kapitula v roce 1580 kanonicky schválila vznik provincie bosých. Gracián se stal provinciálem.
Od roku 1575, kdy se Gracián poprvé setkal se sv. Terezií z Avily, byl jejím duchovním vůdcem. Na Ježíšův příkaz ve vidění složila Terezie do jeho rukou zvláštní slib poslušnosti. Ve svých knihách a dopisech Terezie svědčí o jejich vzájemném souznění jak ve věcech duchovních, tak administrativních, jakož i v otázkách praktického života reformovaných bratří a sester. Shodovali se rovněž v důležitosti aktivního života a misionářského působení bosých karmelitánů.
Po smrti sv. Terezie získala mezi bosými vliv skupina vedená Mikulášem Doriou, která se nazývala zelanti. Jejich ideálem byl řeholní život v přísné observanci (poslušnosti) řeholi, až k vyloučení vnější apoštolské činnosti. Ačkoliv Jan od Kříže a další významní členové řádu byli na straně Graciána, dostala se tato skupina v roce 1585 do vedení a Gracián byl obviněn z toho, že zavádí zmírnění přísné praxe a jiné novoty. Aby posílil své reformní důrazy, nastolil Doria nový způsob řízení provincie, v němž všechnu moc měla v rukou tzv. rada, které předsedal on sám. Umírnění členové řádu tím byli zaskočeni a mnišky zareagovaly odmítnutím jakékoliv vměšování do svých záležitostí.
Zatímco díky Janovi od Kříže a Jeronýmu Graciánovi dosáhly mnišky apoštolského schválení konstitucí sepsaných Terezií z Avily, Doria je vyloučil z řádu. Bylo mu jasné, že dokud bude opozice vůči němu vedena Graciánem (Jan od Kříže mezitím zemřel), nebude mít nová rada rozhodující moc nikdy. Pod falešnou záminkou poslal Graciána do Madridu a poté ho na základě zkreslených informací, které dodal Graciánův osobní nepřítel, vyloučil z řádu. Stalo se tak 17. února 1592. Toto vyloučení, které se zakládalo na falešných důkazech, potvrdil král, nuncius i autority v Římě. Graciánovi bylo nařízeno, aby vstoupil do jiného řádu.
Kartuziáni, kapucíni ani dominikáni ho nepřijali. Augustiniáni souhlasili, aby jim pomohl založit reformované kláštery. Loď, na které se plavil z Gaety do Říma, však byla přepadena piráty a Gracián byl zajat. Pracoval spolu s ostatními křesťanskými otroky v tureckých lázních v Tunisu. Posiloval kolísavé, s nasazením vlastního života smiřoval odpadlíky s církví a mnoho jich osvobodil díky vyžebraným almužnám. Po osmi měsících byl osvobozen a vrátil se do Říma. Papež Klement VIII., se kterým Gracián již dříve důvěrně hovořil a sdělil mu tajemství, která mu byla odhalena v modlitbě, o něm prohlásil: „Tento muž je světec.“ Týž papež dal podnět k revidování procesu Graciánova vyloučení z řádu a 6. března 1596 byl rozsudek zrušen.
Protože Graciánův návrat k bosým karmelitánům by mohl oživit staré rozmíšky, byl affiliován ke karmelitánům původní observance se všemi privilegii a s právem žít podle řehole v duchu reformy. Byl poslán kázat do Ceuty a Tetuánu (1600–1605), poté odcestoval do Valladolidu, aby byl nablízku své umírající matce. Nakonec ho jeho přítel a ochránce arcivévoda Albers v roce 1606 povolal do Bruselu. Zde Gracián pokračoval v životě odříkání a horlivé apoštolské služby. Po své smrti roku 1614 byl pohřben v konventu karmelitánů původní observance v Bruselu. Jeho ostatky byly několikrát přeneseny a za Francouzské revoluce se ztratily.
Seznam děl, která Gracián napsal v latině, španělštině a italštině, plní osmnáct sloupců v knize ANTONIO, Bibliotheca Hispana nova (Madrid, 1783). Za jeho života a po jeho smrti se jeho díla vydávala málo. Jeho první autobiografie vyšla až v roce 1905; Dialogos de Santa Teresa (Dialogy svaté Terezie) vyšly v roce 1909. Mnoho jeho důležitých rukopisů stále čeká na vydání.
Převzato z: Jerome Gratian
Přeložila: Martina Vintrová