Jan od sv. Samsona (1571–1636)
Ale co teď, můj Milovaný? Když se mi takto »mstíš« za bolest, kterou jsem Ti dříve působila, pak je taková pomsta nejen snesitelná, nýbrž dokonce velmi sladká a rozkošná, vždyť z lásky spočívá v lásce, aby mne v nevýslovné lásce nás obou učinila láskou a proměnila v lásku.
Ó, můj Ženichu, mám se stejným způsobem »mstít« i já? Láska přece chce, abych se Ti také tak mstila, myslím za působení Tvé lásky, díky níž jsem nepřekonatelně, dokonale a do hloubky »posedlá« Tebou a sebou v Tobě. Proto bude moje pomsta spočívat v tom, že se nepřestanu nořit do své nekonečně velké a silné lásky k Tobě, hlouběji a hlouběji až do jejích největších hlubin, dokud se dáváním a přijímáním lásky zcela neztratím v Tobě a v Tobě a Tvé lásce nebudu strávena. Budu k Tobě lnout prostě, v obnaženosti, nesrovnatelně, v prostém nazírání, které budu mít v Tobě jako Tvůj dar. Tehdy se v Tobě zcela a beze zbytku ztratím.
Vzbuzuje to potom až takový údiv, že Tě chci milovat celou svou bytostí prostě a obnaženě, uvnitř i navenek, abych Tě stále vlastnila neslábnoucím způsobem v nekonečné nenasytnosti své láskyplné touhy, která bude teprve tehdy plně nasycena, až Tě budu mít zcela a beze zbytku? Pak budu Tebou naplněna tak dokonale a budu Tebou tak »přetékat«, že budu moci tuto přemíru hojnosti sdílet s druhými, takže i oni budou naplněni a nasyceni v hojnosti. Vyzpívejte to směle, ó nevěsty takového Ženicha, jako je můj; vy, které jste mými družkami v tak šťastném údělu a blahu, jež smíme požívat! Zpívejte na mou naléhavou prosbu – tak jako já budu zpívat na vaši prosbu. Zpívejte novou píseň (1), plnou nezměrné chvály za vznešenost a nekonečně nezměrnou lásku našeho Ženicha, který se nám zjevuje tak, že s námi podivuhodným způsobem slaví svatbu, že nás sebou a v sobě svatě posvěcuje a že nás sebou přetváří v sebe.
Avšak, ó můj sladký Živote, ještě jsem Ti nevyjmenovala v jednotlivostech prostředky, které bych chtěla použít, abych se Ti pomstila za tuto sladkou láskyplnou válku, kterou se mnou vedeš ve své nikdy nepřestávající lásce. Když se Ti to tak líbí, stále znovu mne napadat svou nejhlubší láskou, pak budu i já v nezměrné síle své lásky, která odpovídá Tvé, zápasit, jak nejlépe dovedu, a vytrvale, znovu a znovu potáhnu do bitevního pole proti Tobě, abych ti čelila v bezpočtu bitev, nesčetněkrát, nebo lépe řečeno, neustále: duch proti duchu; a sice dokud jeden z nás dvou nepodlehne. Ale co to říkám? Odpusť mi, můj Nejmilejší, mou nerozvážnost v tom, co říkám a jak myslím, neboť ve skutečnosti musím říci: dokud mé konání, mé chtění, má síla, které jsou podněcovány Tebou a Tvou láskou, zcela nepodlehnou Tvé přesile. Pak budu Tebou zcela přemožena, takže nadále budu žít už jen zcela uchvácena a vlastněna Tebou, aniž bych Ti ještě mohla nějakým způsobem klást odpor.
(1) Ž 98,1.
Převzato z knihy: Die dunkle Stille
Vydaly: Elisabeth Hense a Edeltraud Klueting
Vyšlo v nakladatelství: EOS Verlag Sankt Ottilien, 2012
Přeložil a upravil: Norbert Žuška, OCarm.
Související články
Svatební píseň (1)
Svatební píseň (8)
Bohu se nic nelíbí tolik, jako přetvářet lidi v lásku
Život slepého bratra Jana od sv. Samsona