Doporučujeme
Teologie může reflektovat dva aspekty křehkosti lidství. Zaprvé nám taková reflexe připomíná, že máme pouze omezenou míru kontroly nad vlastním rozvojem. A tím nás zadruhé vrací k důvěře v příslib Boží pomoci, abychom vytrvali a pokračovali v dobrém, a také v úsilí o změnu společenských struktur, které křehkost světa prohlubují (…). Tento druhý aspekt nacházíme například u francouzského jezuity Etienna Grieua.
Grieu zjišťuje překvapivou důležitost zdánlivě okrajových postav: malomocných, kteří volají na Ježíše, nemocných přinášených k Ježíšovi, když prochází vesnicí, žebráků, rodičů prosících za své děti v nebezpečí, ženy, která se tiše dotkne Ježíšova oděvu v naději na uzdravení. Tyto obvykle bezejmenné postavy ve skutečnosti hrají v evangelijních příbězích klíčovou roli zvěstovatelů víry. Grieu si všímá jejich neobvyklých činů: „padl/a mu k nohám“, „vyskočil“… Usuzuje, že „tyto pohyby pokaždé zahrnují celou osobu, jako by chtěly naznačit, že prosící jsou při oslovování Ježíše zcela přítomni: celá jejich bytost je zaměřena k němu, jsou koncentrováni, jako by do jeho rukou svěřovali svůj osud. Snad proto Ježíš chválí jejich víru.“ Nikoli učedníky, lidi malé víry, ale tyto nepatrné, ovšem zcela přítomné, Ježíš oceňuje.
(Petr Jandejsek /*1975/, Zranitelnost v teologicko-antropologické perspektivě; vnitřní citace Etienne Grieu SJ /*1962/, Those Familiar with Suffering Have a Spiritual Experience to Share)