Doporučujeme
Marie Magdaléna si na hostině nevšímala znepokojení lidí významných ani nevýznamných, ani nebrala ohled na to, že nepřichází řádně, ani na to, jak vypadá v pláči a v slzách mezi hosty, jen když – aniž by prováhala hodinu očekáváním vhodnější chvíle – mohla přijít před toho, od něhož její duše byla zraněná a plná plamenů. A to je opojení a smělost lásky, pro kterou vědomí, že je její Milovaný uzavřený v hrobě, zapečetěný velkým kamenem a obklíčený vojáky, není důvodem, aby nešla před rozedněním s vonnými mastmi, aby ho pomazala. A konečně, ta zpitost a úzkostná touha lásky ji vede, aby se zeptala toho, jehož považovala za zahradníka, který jej z hrobu ukradl, aby jí řekl, kam ho položil, aby si ho ona mohla vzít. Neohlíží se na to, že taková otázka je pošetilá, vždyť je jasné, že kdyby ho ten druhý ukradl, neřekl by jí to, natož aby jí dovolil ho odnést. A to je moc a prudkost lásky, že se jí zdá všechno možné, a všichni – zdá se jí – jsou na tom stejně jako ona; protože si nemyslí, že je něco jiného, čím by se někdo musel zabývat, ani že by hledal, než toho, koho hledá ona a kterého ona miluje, a zdá se jí, že není nic jiného než milovat…
(Jan od Kříže, Temná noc, 2N 13,6–7)