Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Svatá Terezie od Dítěte Ježíše (tehdy jí bylo šestnáct let a byla novickou na Karmelu v Lisieux) psala své sestře Celině: „Využívejme tohoto jediného okamžiku utrpení a hleďme na každičký okamžik. Každý okamžik je poklad (...), jediný úkon lásky nám umožní poznat lépe Ježíše a přiblíží nás k němu na celou věčnost!“ (1)
Tento text nám prozrazuje mnoho zajímavých věcí: „Využívejme tohoto jediného okamžiku utrpení a hleďme na každičký okamžik. Každý okamžik je poklad...“ Ačkoli jsme ve své nejhlubší sféře bytosti věčné, náš život se na vnější úrovni odehrává v čase. Jeden malý kousek života za druhým. Každý okamžik má vlastní úkol. Život je mnohem jednodušší, dokážeme-li jej žít v přítomném okamžiku: Bůh nám totiž nikdy nedává dvě chvíle najednou, ale přicházejí od něho jedna po druhé. Pán nechce narušovat řád stvoření. Vždyť čas byl stvořen pro člověka, nikoli člověk pro čas. Proto když Bůh, který dal přírodě řád, stvořil čas, nechtěl mít převahu nad přirozenými hnutími člověka. Taková hnutí totiž přicházejí postupně za sebou. V den soudu proto člověk nebude mít žádnou omluvu. Když se bude zodpovídat z toho, jak využíval čas, nebude moci tvrdit: „Dal jsi mi dvě chvíle najednou, ačkoli jsem byl schopen jen jediného volního aktu.“ Naší devizou je tedy jít krok za krokem a chvíli za chvílí. „Nechci vědět, stačí mi jeden krok“ (kardinál John Henry Newman).
„Jediný úkon lásky znamená víc než všechno, co kdy bylo vykonáno.“ Máme neochvějnou jistotu, že každý smysluplně prožitý okamžik přináší plody a má nepředvídatelné následky. Na úrovni požadavků a výsledků o mnohé přicházíme. Někdo například začne studovat pedagogickou fakultu, ale po dvou letech mění plán a přechází na medicínu: ztracené dva roky! Jenže na hlubší a podstatnější rovině vůbec nemusí jít o ztrátu. Každý okamžik naplněný naším souhlasem „ano, Otče“ zní nekonečnou ozvěnou. Například meditujeme. Najednou si uvědomíme, že při tom v myšlenkách většinu času trávíme diskusí se šéfem. A reagujeme na to slovy: „Jsem beznadějný případ, nikdy se nenaučím pořádně meditovat.“ Tím se ale nemusíme trápit. Dokonce ani velcí mistři duchovního života nedokázali meditovat bez jakékoli roztržitosti. Jediné, čeho je třeba, je uvědomit si svou roztržitost a ihned se vrátit k modlitbě. Postupně začne růst naše pozornost a ostražitost, abychom tyto okamžiky dovedli zachytit a naplnit je láskou. Tak jim umožníme stát se zdrojem nových podobných chvil.
Lidé, kteří se často účastní exercicií, si občas stěžují na svůj starý zvyk dát si v závěru nějaké předsevzetí. Zkušenost ale opakovaně potvrzuje, že se nám je nedaří dodržovat. Tehdy usoudíme, že si už nikdy žádné předsevzetí nedáme. Myslím, že to je chyba. Předsevzetí je určitý způsob obrácení. Je ale třeba vyvarovat se dvou chyb. Zaprvé předem se vzdát jakékoli myšlenky na výsledek. Předmětem předsevzetí nemá být například upřímnost nebo mírnost, ale pokus, snaha být upřímný či mírný. Ať už ten pokus vyjde nebo ne, to nehraje zásadní roli. A může se stát, že bude lépe, když utrpíme porážku. Neúspěch totiž plní v duchovním životě velice důležitou roli: působí, že se člověk umenšuje. Nemůžeme utrpět porážku, jestliže jsme nejprve neučinili pokus.
A naše další chyba: chceme se přinutit pokračovat. „Odteď už budu vždycky upřímný.“ Jenže pokračovat v tom, abychom byli upřímní, není v naší moci. Jediné, co můžeme udělat, je snažit se být upřímný, když na to myslíme. Může jít o okamžik. Ale ty okamžiky budou pořád častější, odstupy mezi nimi se budou zkracovat a nakonec vytvoří společně přímku. Jinými slovy – život spočívá ve stále nových začátcích. Předsevzetí by se proto mělo týkat nového začátku. Život poroste a bude stále bohatší, jestliže čím dál více jeho okamžiků bude naplněno láskou. Kdo pohrdá okamžikem, nikdy nedospěje k plnosti života.
„Jediný úkon lásky nám umožní poznat lépe Ježíše a přiblíží nás k němu na celou věčnost!“ Je-li okamžik vtělením věčnosti, znamená to, že když svoje „teď“ naplním láskyplným „ano“, změní se celá věčnost. Okamžik je jako hořčičné semínko, nejmenší ze všech, ale to, co z něj vyroste, je nesmírné. Víc světla, víc radosti, a především víc lásky v celé věčnosti. Jak ohromná moc byla člověku svěřena!
(1) Dopis z 26. dubna 1889.
Převzato z knihy: Křesťanská hlubinná meditace
Autor: Wilfrid Stinissen OCD
Vydalo: KNA
Související články
Dlíme na modlitbách dočista bezmocní
Dříve jsme degradovali Boha na předmět požitku
Modlíme se kvůli sobě samým či kvůli Bohu