KARMEL

Děkuji ti, bratře Ježíši, že ses stal člověkem a celou cestu jdeš se mnou. Teď už nemusím předstírat, že jsem Bůh. Je víc než dost a víc než dobré prostě vědět, že jdeme společně.

Děkuji ti, že ses stal smrtelným a konečným, a já nemusím předstírat, že jsem nesmrtelný a nekonečný.

Děkuji ti, že ses stal malým a poníženým, a já nemusím předstírat, že jsem větší a stojím výše než jiní.

Děkuji ti, že tak směle a veřejně neseš naši hanbu a nahotu, a já nemusím skrývat nebo zapírat naši lidskou skutečnost.

Děkuji ti, žes na sebe vzal vyloučení a vyhnání, neboť jsi byl ukřižován „za hradbami“, a žes mi umožnil poznat, že právě tam se s tebou setkám.

Děkuji, ti, že ses „ztotožnil s hříchem“, a já tak nemusím popírat svá selhání a mohu poznat, že dokonce i mé chyby jsou tou nejpravdivější a nejvíce překvapující cestou k lásce.

Děkuji ti, že ses stal slabým, a já nemusím předstírat, že jsem silný.

Děkuji ti, že ses ochotně nechal pokládat za nedokonalého, chybujícího a divného, a já tak nemusím být dokonalý nebo bezchybný a nemusím si idealizovat takzvanou normálnost.

Děkuji ti, žes byl nemilován a neoblíben takovou spoustou lidí, a já se nemusím za každou cenu snažit, aby mě každý miloval a měl rád.

Děkuji ti, žes byl pokládán za ztroskotance, a já tak nemusím předstírat, že jsem „úspěšný člověk“, a ani se snažit jím být.

Děkuji ti, žes dovolil, abys byl podle měřítek náboženství i státu pokládán za pomýleného, a já nemusím mít ve všem pravdu.

Děkuji ti, žes byl po všech stránkách chudý, a já tak vůbec nemusím usilovat o to, být bohatý.

Děkuji ti, bratře Ježíši, že jsi byl vším, čím lidé opovrhují a čeho se bojí, a já tak mohu v tobě a skrze tebe plně přijmout sebe – a každého jiného!

(Richard Rohr /*1943/, úryvek z Rozmluvy s ukřižovaným Bohem)