KARMEL

V předvečer třetího výročí brutální ruské invaze na Ukrajinu nabízíme výňatek z rozhovoru s ukrajinským spisovatelem, historikem a teologem Igorem Kozlovským /1954–2023/, který byl v roce 2016 v Doněcku zajat, vyslýchán a mučen a propuštěn až po rovných sedmi stech dnech v rámci výměny zajatců. Jeho vzpomínky se tedy týkají období dávno před invazí v únoru 2022. Svědčí o bezpráví, které se již dlouhá léta děje obyvatelům příhraničních oblastí. Dávají tušit, co by následovalo, pokud by území připadlo agresorovi…

První mučení je nejstrašnější, protože ještě nevíte, o co jde. Vcházíte do prostoru, který je pro vás zcela neznámý, nerozumíte tomu, co se s vámi děje. Je to šok. Najednou se nacházíte v nějakém sklepení, pohybujete se pouze s pytlem na hlavě. Pak vás vedou na mučení. A první otázka zní: „Byl jsi někdy mučen?“ A potom to začne, trvá to mnoho hodin, ti lidé se navzájem střídají, protože jsou unavení. A pak se zase vrátíte zpět do sklepení, a když vám pytel z hlavy nakonec sejmou, ocitnete se ve zcela nové realitě, protože jste si něčím prošli. Vzpomínám na příhodu, kdy jsem tam stál a viděl jsem, že jsem celý zbrocený krví... Díval jsem se tehdy na sebe jako pozorovatel a ... usmíval jsem se. Na otázku, proč se usmívám – tak se mě ptali ti, co tam leželi na betonové podlaze – jsem nemohl odpovědět. V průběhu mučení ztrácíte vodu z těla, nemůžete mluvit, protože nemůžete hýbat jazykem. Mluvil jsem tak pouze k sobě samému: zaprvé, protože se nebojím umřít. A to už znamená, že oni mě nedostanou, jsem mimo jejich dosah, na smrt mohu jít kdykoli. Vím, že se to může stát a nebojím se jít za tuto hranici, vím, že se nebojím, protože jsem spatřil sebe samého.
Na druhou stranu musím žít. Proč bych měl žít? Protože miluji. Ten velmi výrazný pocit lásky byl tak živým vnitřním okamžikem, že vypučel skrze úsměv na mé tváři. Ale to není to hlavní. Hlavní věc je, že jsem milován, čekají na mě, hledá mě moje rodina, přátelé a studenti. Miluji Ukrajinu. A vím, že Ukrajina miluje mě. A to byl pro mě moment, který souvisí s pravdivostí. Pro mě je láska určitý proces vydávání se, láska je to, co dáváte. A já jsem dlužníkem této lásky. A tento dluh nelze splatit. A to znamená, že proces, ve kterém se nacházím, je prakticky věčný.
Ale rozhlédnu se kolem sebe a uvědomím si, že se odsud možná nikdy nedostanu. A dluh? Musím splatit svůj dluh! Ale jak? Tehdy jsem pochopil, že toto je odpověď na otázky „proč jsem tady?“ a „jak zde může fungovat láska?“. Jsem v prostoru, kde můžete přežít jen tehdy, když nemyslíte na sebe. V ten moment, kdy už nemyslíte na sebe, se vnitřně posouváte na jinou úroveň. A začnete se rozhlížet kolem sebe: lidé trpí, stejně jako trpíte vy. Možná jim ale chybí síla, aby toto utrpení vydrželi. Vidím, že lidé si zoufají, vnitřně se hroutí: sebevražedné nálady, zoufalství, není tam místo mít vlastní vnitřní svět a není tam ani žádný vnější prostor. Chápete, že každý má své potřeby. U většiny se jedná o potřeby fyzické. Jeden člověk nemá chleba a vy se o něj dělíte. Druhý nemá, co na sebe. A tak mu dáte něco svého. A jiný člověk si zase potřebuje promluvit. Mnozí toužili po lidském slově. A tak s nimi mluvíte. Tyto rozhovory nejsou jen o každodenních tématech, ty vám toho moc nedávají. Člověk v těchto podmínkách pociťuje určitý informační hlad, žízeň po jakékoli smysluplné informaci. A žádnou nemá. Lidé také potřebují hluboká slova, která v nich mohou něco vnitřně proměnit. Takových momentů bylo hodně – rozhovorů, a dokonce i přednášek, které jsem tam pronesl. A jsou také lidé, kteří potřebují prosté lidské teplo: abyste se na ně usmáli, seděli vedle nich, aby se mohli napojit na něco smysluplného, abyste jim připomněli, že jsou milováni, že musí žít, protože jsou milováni a protože druhým lidem musí tuto lásku opětovat. A právě toto mnohé zachránilo. A myslím si, že to také souvisí s návratem k lidské důstojnosti. Když jste hodni lásky, znamená to, že jste člověkem a jste tady ne pouze „proč?“, ale „kvůli čemu nebo komu?“…

(Igor Kozlovský /1954–2023/, rozhovor s Konstantinem Sigovem)

Celý rozhovor si můžete přečíst zde: https://www.christnet.eu/clanky/7000/tam_kde_se_clovek_setkava_sam_se_sebou.url