KARMEL

Dle mého mínění není Boží vůlí, abych v současnosti vstoupila do církve. Nemohu jinak než se nadále ptát, zda v nynější době, kdy je tak ohromný díl lidstva utopen v materialismu, Bůh nechce, aby existovali muži a ženy, kteří se odevzdají jemu a Kristu, a přesto zůstanou mimo církev. Když si představím akt svého vstupu do církve, není pro mne bolestnější myšlenky než té, že se oddělím od ohromné a nešťastné masy nevěřících. Mám bytostnou potřebu – a mohu myslím říct: jsem povolána – procházet mezi lidmi a skrz různá lidská prostředí a splývat s nimi, brát na sebe shodné zbarvení, přinejmenším v celé míře, v níž tomu nebrání svědomí, ztratit se mezi nimi za účelem toho, aby se ukázali takoví, jací jsou, a nemaskovali se přede mnou. Toužím je poznat, abych je milovala takové, jací jsou. Pokud je totiž nemiluji takové, jací jsou, pak nemiluji je a má láska není pravá.

(Simone Weilová /1909–1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, 19. ledna 1942)