Adrienne von Speyr (1902–1967)
Duch svatý – jakožto vzájemná láska Otce a Syna – je svědkem jejich mlčení na Bílou sobotu; Jeho úkolem je zprostředkovat obě podoby mlčení: Synovo mlčení Otci a mlčení Otce Synovi. Proto i On mlčí spolu s nimi, aby byl dokonalým nástrojem a zprostředkovatelem mlčení. Tímto způsobem – jako prostředník – svědčí o tomto mlčení oběma stranám: nebi i zemi; zemi tak, že vystupuje jako strážce tajemství Bílé soboty.
Jako všechny ostatní dary, tak střeží Duch i dar Bílé soboty, aby jej zprostředkoval lidem, jak to vyžaduje jejich poslání, jak to potřebuje církev, jak je to nutné pro momentální zpřítomnění božského tajemství. A Jeho láska je tak veliká, že toto tajemství nezeslabí ani neutlumí; tam, kde je odhalí, ukáže je pouze v určitých obrysech, nikdy však povrchním způsobem.
Co z tohoto tajemství zprostředkuje, dodává lidem a jejich víře novou horlivost pro doprovázení Pána, pro účast v nesení toho, co nese On, pro větší porozumění. S pochopením přichází nová hlubší bázeň, odstup, bolest, očekávání. Lidé se v nitru stávají tak otevřenými pro Ducha svatého, že se toto prohloubení může uskutečnit; a tím, že toto zakusí, rovněž vidí, jak Bůh vzájemné lásky, Duch svatý, je oddán Otci a Synu, jak bere vážně svou povahu svědka a zprostředkovatele. Ani na okamžik se »nezapojí« – třeba tak, že by působil jako kondenzační sklenice, aby do sebe a pro sebe soustředil paprsky pochopení a vhledu – nýbrž stojí opodál, naprosto průzračný, a působí tak, že se vše stává pochopitelnějším, zřejmějším. Zároveň však i církvi daruje ono tajemné, vyhrazené a nedotknutelné, co jí z tohoto tajemství patří, způsobem křišťálově tvrdým i průzračným.
Toto přizpůsobení se Ducha Otci a Synu ale v žádném případě neznamená zmenšení nebo omezení Jeho božských vlastností a schopností, spíše ukazuje povahu Jeho poslušnosti Otci tím, že doprovází Syna do stavu odloučenosti, který umožní Synovu opuštěnost. Nevnucuje se, sehrává takřka roli matky, která doprovází první krůčky svého dítěte, pozorně dítě sleduje, nechává je kráčet samo, poskytuje mu ochranu, nenechá si uniknout ani to nejmenší, a přece nezasáhne, nicméně svou přítomností si uchovává možnost zasáhnout. Matka může zasáhnout, Duch z poslušnosti a podřízenosti nezasáhne. Tak o Něm mluvíme ze zpětného pohledu my, protože jsme nepostřehli, že by nějak zasáhl. Ovšem to, že ukazuje, že má možnost zasáhnout a nesáhne po ní, je projevem Jeho lásky.
Duch je svědkem v tomto přítomném okamžiku, ale zároveň je svědkem v každém okamžiku a Jeho svědectví zůstává neustále aktuální a živé. Sděluje se Jeho minulému svědectví i svědectví budoucímu, aniž by některé z nich oslabilo: dnes dosvědčuje peklo, zítra dosvědčí vzkříšení, ale tato svědectví se vzájemně nerelativizují ani jedno nekončí tam, kde začíná druhé. Jeho svědectví je »plností«, do níž se jednotlivé okamžiky integrují v dokonalém přítomném »nyní«: v prolínání toho, co je věčné, do toho, co je pomíjivé, toho, co je nebeské, do toho, co je pozemské pak můžeme objevovat, co má poznávat církev a jednotlivý věřící v každém dějinném okamžiku.
Duch je třetí osobou v Bohu. Je rovněž Duchem, kterého umírající Syn odevzdal Otci. Jako Duch je ve své jednotě plností, ano, více než plností, protože tím, že vydává svědectví, se ani na okamžik neoslabuje, nýbrž stále plněji integruje. Jeho přítomnost se nám ukazuje tam, kde s ní počítáme, v podobě jakéhosi vyššího stupně přítomnosti. Protože Ducha »využíváme« sporadicky, stali jsme se pro Jeho přítomnost tupými, takže si Ho všimneme teprve tehdy, když se nám ukáže na tomto vyšším stupni přítomnosti. Jeho »obyčejná« přítomnost – můžeme-li použít toto slovo, když mluvíme o Bohu – se pro nás stane nepřehlédnutelnou, teprve když je doprovázena mimořádnými projevy, které člověk nemůže zařadit do všeobecně platných kategorií: tak je tomu při procházení Syna peklem. Toto tajemství je jako tajemství tak nepřehlédnutelné, že si vynucuje naši pozornost, i kdyby výsledkem bylo jen to, že pochopíme, jak jsme Mu vzdáleni.
(Adrienne von Speyr, Kreuz und Hölle I., Einsiedeln 1966, str. 338–340)
Související články
Otec mlčí, aby byl jedno se Synem, který je umlčen
Svatodušní novéna