Pokud však Bůh zasáhne, aby odstavil naše srdce, aby silou přiklonil k sobě Samému touhu po štěstí a vzájemné lásce, které v nás vzbudil během šťastných let mládí – pak si nemáme stěžovat. Nehněvej se na našeho Pána, touží-li z Tebe udělat víc než „obyčejnou křesťanku“. Vzhledem k tomu, že Tvá činnost má mít velký dosah, musí vyvěrat ze srdce, které trpělo: to je zákon, ve své podstatě sladký… Až se budeš cítit smutná, paralyzovaná, klaň se, prosím, a poddej se. Klaň se tak, že Bohu nabídneš svůj život, který se Ti zdá poničený okolnostmi; jaká pocta může být krásnější než toto láskyplné zřeknutí se toho, čím jsme mohli být!... Poddej se, ztrať se slepě v důvěře v našeho Pána, který tě chce učinit hodnou Sebe. A také se mu to podaří, i kdybys měla zůstat ve tmě až do konce, pokud se ho budeš stále držet za ruku, tím pevněji, čím zklamanější a smutnější budeš.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 22. srpna 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)