Vzpomínám si na jeden rozhovor, který jsem měl před třinácti lety v Americe s mladým francouzským farářem. Kladli jsme si zcela prostě otázku, co vlastně chceme se svým životem učinit. Řekl: chtěl bych se stát světcem (a připouštím, že se jím stal); tehdy to na mne udělalo veliký dojem. Přesto jsem mu odporoval a řekl jsem asi toto: chtěl bych se učit věřit. (…)
Později jsem poznal a poznávám až do této chvíle, že se člověk učí věřit teprve uprostřed plně pozemského života. Když se člověk zcela vzdal myšlenky někoho ze sebe udělat – ať už světce nebo obráceného hříšníka nebo muže církve (tak zvanou kněžskou osobnost!), spravedlivého nebo nespravedlivého, nemocného nebo zdravého – a v tom vidím pozemskost, že totiž žije všemi úkoly, problémy, úspěchy a neúspěchy, zkušenostmi a bezradnostmi –, tehdy se zcela odevzdá do náruče Boží, tehdy prožívá opravdově ne vlastní utrpení, nýbrž utrpení Boží ve světě, tehdy bdí s Kristem v Getsemanech, a já si myslím, že v tom je víra, v tom je metanoia; tak se stává člověkem, křesťanem.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, 21. července 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení, Kalich 2023)