KARMEL

Příští rok oslavíme 400. výročí mučednické smrti jednoho z nejvýraznějších světců Ukrajiny, sv. Josafata - neúnavného zastánce jednoty církve a sjednocení s Římem.
Ke skutečné jednotě křesťanů žijících v minulém století na území někdejšího Sovětského svazu pak často nechtěně a účinně přispíval sám totalitní režim, když do koncentračních táborů posílal jak pravoslavné, tak katolíky nejrůznějších ritů.
Pravoslavný klášterní komplex na Soloveckých ostrovech, kde sovětská moc zřídila „tábor zvláštního určení“, se stal místem opravdové jednoty srdcí. V letech 1920-39 prošlo táborem přes milion vězňů… Citujeme zde svědectví dvou z nich:

Večer náš parník doplul na Solovky. Vyvedli nás na břeh a tak jsem po pětadvaceti letech opět spatřila pohádkovou krásu tohoto ostrova [klášter byl před oněmi pětadvaceti lety vyhledávaným poutním místem]. Můj Bože, jak se však změnil! Teď už tu nebyla vidět žádná kupole ani žádný kříž a všechno bylo pokryto fádní šedí jakoby z Kremlu… Ale i v této ponuré scéně se skrývala nová, slavnostní krása, snad ještě vznešenější a duchovnější, a hovořila o dlouhé slavné minulosti a o trnové koruně na konci…
Solovky jsou královstvím nešťastníků. Na drsnou, čerstvě natřenou chrámovou zeď namalovali obrovskou siluetu moderního města s jeřáby, s kouřícími komíny a letadly; všemu vévodila veliká rudá pěticípá hvězda. Nad městem stálo rudou barvou vyvedené heslo: Ať žije svobodná a radostná práce!

Námahu při práci zde sdílejí katolický biskup, ještě mladý, a stařičký, vyzáblý a šlachovitý pravoslavný biskup s bílým plnovousem, který má evidentně mladšího ducha. Oba před sebou tlačí vozík s nákladem… Ten z nás, komu se jednoho dne poštěstí, že se vrátí do světa, bude muset svědčit o tom, co zde teď vidíme. Vidíme znovuzrození čisté a autentické víry prvních křesťanů, jednotu církví v osobách katolických a pravoslavných biskupů, kteří jsou jednomyslní a sjednocení v lásce a v pokoře.

(Zpracováno a citováno podle knihy A. Riccardiho, Století mučedníků, kapitola I. – „sovětské“ století)