Tento den, 6. červen, nám připomíná bitvu za Evropu a za její svobodu. Tehdy před šedesáti lety šlo o osvobození Evropy a světa od nelidské diktatury, která pohrdala člověkem. Lidská osoba byla pošlapávána a zneužívána jako nástroj šílenou mocí, která chtěla vytvořit nový svět. Mluvilo se o Bohu, ale byl používán jako nálepka, která byla nástrojem vůle k absolutní moci.

Víme, že padlí z obou stran jsou nyní v Boží milosrdné dobrotě. Všichni jsou Božími dětmi, každého zná Bůh jednotlivě, každý je jím milován a chtěn, je nazýván jménem. Každá jednotlivá osoba zanechala po sobě prázdno, pro každou bylo mnoho pláče a bolesti. Ale víme, že nyní jsou v dobrých rukou, jsou v rukou Božích, v jeho dobrotě, která je milosrdenství a smíření.

Po krvavém konfliktu druhé světové války začal proces smíření, který z celého srdce a s hlubokou vděčností oceňujeme. Spojené státy přijaly rozsáhlý a náročný program, aby pomohly někdejším protivníkům znovu se vzchopit, a umožnily obrodu. Velká Británie a Francie podaly ruku na znamení smíření těm, kteří byli ve druhé světové válce jejich nepřáteli. Charles de Gaulle pak vysvětlil význam tohoto kroku: jestliže se kdysi stalo naší povinností být nepřáteli, nyní je zase naší radostí, že můžeme být přáteli. Tento proces smíření, který proběhl v Evropě zejména díky Severoatlantické alianci a který je rozhodující pro světové dějiny, pochází z křesťanského ducha. Jenom smíření může nastolit mír, těžkou situaci nemůže zahojit násilí, nýbrž spravedlnost. Smíření musí být měřítkem veškerého politického jednání v konfliktech přítomné doby. List Židům mluví o Kristově krvi, která křičí jinak než Krev Ábelova. Tento křik nežádá ani zamlžení pravdy, ani odvetu, ale smíření.

(kard. Joseph Ratzinger, Odpovědnost křesťanů za mír; promluva při ekumenické bohoslužbě v Bayeux, 6. června 2004, 60. výročí vylodění Spojenců v Normandii)