Vzdaloval jsem se, vzdaloval jsem se od tebe, můj Pane, čím dál víc, a můj život…, můj život začínal být smrtí…, a přece jsi mne i v tomto stavu smrti chránil… Dal jsi mi pocítit hluboký smutek, bolestnou prázdnotu, smutek, který jsem nikdy předtím necítil… Vracel se mi každý večer, když jsem osaměl ve svém bytě…, držel mě němého a zkroušeného během takzvaných svátků… Dal jsi mi ten nejasný neklid špatného svědomí, které sice spalo, ale dosud nezemřelo. Nikdy jsem necítil takový smutek, takovou bolest, takový neklid jako tenkrát. Můj Bože, to byl dar od tebe… Vůbec jsem to netušil…! Jak jsi dobrý! Jak jsi mne chránil! Jak jsi mne ve chvíli, kdy jsem ani nevěřil, že existuješ, přivedl zpátky pod svá křídla!

(Charles de Foucauld /1858–1916/, La Dernière Place)