Někteří poutníci, kteří přišli ze Západu do Svaté země, si zvolili horu Karmel jako místo, kde mohli žít jako poustevníci v komunitě. Usadili se u pramene, nazývaného »Eliášův pramen« (1), a takto navázali na dlouhou místní mnišskou a poustevnickou tradici.
Na onom místě je dosud živá památka na proroka, plného horlivosti pro Boha, jehož slovo plane jako pochodeň; na proroka, který stojí v Boží přítomnosti, stále pohotový sloužit mu a plnit jeho slovo; na proroka, který ukazuje na pravého Boha, aby lidé »nekulhali na dvě strany« (2); proroka, který vybízí svůj lid, aby se rozhodl zaměřit svou existenci výlučně na Hospodina; na proroka, který je pozorný jak vůči Božímu hlasu, tak vůči nářku chudých, který dokáže hájit práva Boha i Božích miláčků, nejslabších a posledních.
Karmelitáni si připomínají a jistým způsobem znovu prožívají prorokovu zkušenost: skrývání se na poušti v dobách sucha a výzvy falešných proroků mrtvé modly, neschopné darovat život; sledují proroka na dlouhé cestě po stopách otců nazpět pouští k hoře Chorébu, kde se setkává s Hospodinem novým a nečekaným způsobem a pochopí, že Bůh je přítomen i tam, kde zdánlivě není; sdílejí Eliášovu žízeň po spravedlnosti; jistým způsobem se cítí jako Elíša dědici pláště, který spadl z nebe zprostřed plamenů ohnivého vozu.
»U Eliášova pramene« se karmelitánští poustevníci vydali na dlouhou cestu, vedoucí až k nám, po stezkách vyznačených na »mapě« řehole sv. Alberta. Pro ně a pro bratry, kteří je následovali, se tak Eliáš stal prvním, kdo ztělesňoval ideál života, pro nějž oni opustili své domovy. Cítili se v jistém smyslu jeho dětmi, dědici duchovního dědictví, které různými cestami došlo až k nim.
Proto sbírali židovská a křesťanská vyprávění o Eliášovi: znovu je po svém vykládali a přijali za vlastní, okoušejíce jejich životodárnou chuť. Tak se stal Eliáš, který byl už v mnišské tradici pokládán za prvního mnicha a vzor kontemplativních osob, pro karmelitány prototypem mystika a prorokem zaměřeným na zpívání a vyučování Božích chval v komunitě učedníků; ochráncem Božích práv a bojovníkem za ty nejslabší a poslední. Tehdejší karmelitáni, stejně jako dnešní, se odvolávali na Eliáše jako na svého Otce – ne v historickém nebo tělesném smyslu, ale pro hodnoty, které jeho osoba představuje.
(1) Karmelitánská řehole, čl. 1; (2) srv. 1 Král 18,21.
(Formace na Karmelu: cesta přetvoření, 2000, čl. 46–47)