P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Vánoce jsou pro nás nejen svátky, přinášející odpočinek a hezké chvíle mezi námi, ale pro nás křesťany slavení Vánoc pramení z naší víry, že narozený Ježíš je záchranou pro svět. A svátky také zpětně naši víru ovlivňují: oživují ji a prohlubují. Vánoční liturgie, texty Písma svatého, ale i koledy a různé vánoční zvyky jsou nám příležitostí vracet se k počátku vší té jásavé radosti, všeho toho velikého úsilí. Vyhledal jsem si o letošních Vánocích jeden text z kázání svatého Bernarda († 1153), který tu radost, pramenící z víry v Narozeného, úžasně vyslovuje:¹

 

Ježíš – Kristus, Boží Syn, se dnes narodil v Betlémě judském.
Hlas veselí zazněl v naší zemi, hlas jásání a spásy v příbytcích hříšníků: radujte se hory, slyšte nebesa a poslouchej země, žasni a jásej veškeré tvorstvo; ale především ty, ó člověče: Ježíš – Kristus, Boží Syn, se dnes narodil v Betlémě judském.
Kdo má tak kamenné srdce, aby jeho duše neroztála při těchto slovech? Co sladšího mohlo být zvěstováno? Co radostnějšího pověděno?
Ježíš – Kristus, Boží Syn, se dnes narodil v Betlémě judském. Srdce se marně namáhá vyčerpat veškerou sladkost té svaté zvěsti, hledá slova a nemůže je nalézt.

Tyto věty krásnými slovy vyjadřují radost z narození Pána Ježíše, ale nevyjevují přímo také důvod té radosti. Proč se tolik radovat? Odpověď najdeme v každém katechismu, můžete mi říci. Ano, ale přitažlivěji než definice na nás působí svědectví konkrétního člověka. I když jeho zkušenost je třebas jen částečná a nevystihuje vše tak dokonale jako ty propracované poučky. A tak jsem se pokusil vyhledat pokračování Bernardova kázání a to, jak on vnímal a vyslovil důvod velké radosti z narození Pána Ježíše. V historické knihovně vyderského kláštera se mi podařilo jeho kázání najít² a přeložil jsem z něj ještě několik dalších odstavců (amatérsky, jak jsem toho byl schopen, a s mírnou volností – ve prospěch srozumitelnosti a spádu promluvy). A protože se mi světcovo kázání líbí, chci se s Vámi o ně podělit.

Abychom četli pozorněji a načerpali z četby větší užitek, vyplatí se krátký úvod předem. Všimněte si: abychom ocenili význam Kristova narození, je třeba znát Ježíše dospělého! Musíme vědět, jakým způsobem žil později v dospělosti. Co říkal a učil, co dělal, jak zemřel a co se odehrálo po jeho smrti. To nevyčteme z pohledu do jeslí našich betlémů! Je třeba vědět, co se o něm v evangeliích píše dál. Na totéž ostatně upozorňují také odborníci při výkladu evangelijních kapitol o Ježíšově dětství: nemáme tu před sebou nějaké reportáže z oby, kdy ještě ani sám evangelista netušil, co jednou z toho dítěte bude! O událostech z Ježíšova dětství nám zpětně vyprávějí učedníci, kteří v Ježíši, dospělém muži, poznali Spasitele. A již o Ježíši – dítěti k nám promlouvají tak, že jeho velikost, důstojnost a role jsou v tom předznamenány a zřetelně obsaženy.

Svatý Bernard v celém textu svého kázání vysvětluje a opakuje trojí přínos Kristova narození pro nás a spojuje to s třemi jmény (nebo tituly), které Dítěti, narozenému v Betlémě, Písmo a naše víra dávají: Ježíš, Kristus, Boží Syn. Barokní komentátor a vydavatel Bernardova díla to vyjádřil v poznámkách na okraj textu takto:

Trojí ovoce Narození:

1. Ničí hříchy.
2. Uzdravuje neřesti.
3. Povyšuje nás.

Odpuštění hříchů je vyjádřeno jménem Ježíš. Uzdravení z moci zlých návyků (neřestí) je spojováno se jménem Kristus (Pomazaný). A povýšení k důstojnosti Božích dětí úzce souvisí s tím, že Ježíš je Boží Syn. Tento trojí význam narození Pána zdůrazňuje a vděčně vychvaluje svatý Bernard v různých obměnách znovu a znovu. A teď už tedy přenechávám slovo jemu samotnému:

A opravdu to není narození bezvýznamné nebo neužitečná okázalost!
Ježíš – Kristus, Boží Syn se dnes narodil v Betlémě judském.
Vy, kdo přebýváte v prachu, probuďte se a plesejte (Iz 26,19)!

Hle, Pán přichází s uzdravením, přichází s pomazáním, přichází se slávou.
Ježíš přece není bez uzdravení,
Kristus bez pomazání
a Boží Syn nepřichází beze slávy,
vždyť on sám je uzdravení, on je pomazání, on je sláva
– jak je psáno (v knize Přísloví): Slávou otce je moudrý syn (10,1).

Šťastná duše, jež okusila ovoce uzdravení,
a tím přitahována běží za vůní (jeho) mastí (Pís 1,3),
aby viděla jeho slávu, slávu jakou má od Otce jednorozený (Jan 1,14)!

Znovu se nadechněte, ztracenci: přišel Ježíš
hledat a zachránit, co zahynulo (Lk 19,10).
Okřejte, nemocní: přišel Kristus,
jenž zkroušené srdcem uzdravuje (Lk 4,18) pomazáním svého milosrdenství.
Zajásejte, kdokoli toužíte po věcech vyšších: sestoupil k vám Boží Syn,
aby vás učinil spoludědici svého království.

A tak tě zapřísahám: uzdrav mne, Pane, a budu zdráv,
spas mne a budu spasen (Jer 17,14),
oslav mne a prostoupí mne sláva.

A tak bude má duše dobrořečit Pánu
a vše, co je ve mně, jeho svatému jménu (Ž 103,1),
když se smiluješ nade všemi mými nepravostmi,
uzdravíš všechny mé neduhy
a mou touhu naplníš dobrými věcmi (Ž 103,5).

Tyto tři věci, milovaní, (tedy) zakouším,
když slyším, že se narodil Ježíš, Kristus, Boží Syn.

Vždyť proč jej oslovujeme jménem Ježíš (což znamená: Hospodin spasí),
ne-li proto, že on spasí svůj lid od jejich hříchů? (Mat 1,21.)
A proč chce být nazýván Kristus (Pomazaný),
ne-li proto, že (jak čteme u Izaiáše): jho se s tebe sesmekne jak po oleji? (Iz 10,27.)
Proč se Boží Syn stal člověkem,
ne-li proto, aby každého člověka učinil Božím synem?

Kdo se postaví na odpor jeho vůli?
Jestliže Ježíš ospravedlňuje, kdo odsoudí (Řím 8,34)?
Když Kristus uzdravuje, kdo zraní?
A pokud Boží Syn pozvedá, kdo poníží?

Rodí se tedy Ježíš: ať se raduje kdokoli, nad kým vědomí hříchů vyřklo ortel, že je viníkem k věčnému odsouzení. Ježíšova laskavost totiž přesahuje každé množství či spoustu hříchů.
Rodí se Kristus: ať se veselí každý, na koho útočí staré neřesti. Protože vůči Kristovu pomazání nemůže obstát naprosto žádný neduh duše, jakkoliv zastaralý.
Rodí se Boží Syn, ať jásá, kdo znovu a znovu zakouší touhu po velkých věcech, neboť přišel velký obdarovatel. Bratři, zde je dědic (Mk 12,7), zbožně jej přijměme, a tak i dědictví bude naše (Mk 12,7).

Ten totiž, který dal vlastního syna, jak by nám spolu se synem nedaroval vše? (Srov. Řím 8,32.) Nikdo ať se nezdráhá věřit, nikdo ať neváhá, máme velmi věrohodné svědectví: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14). Jednorozený Boží chtěl mít bratry, aby on sám byl prvorozený mezi mnoha bratry. A aby malomyslnost lidské křehkosti neváhala, stal se nejprve on sám bratrem lidí, stal se synem člověka, stal se člověkem. A považuje-li to člověk za neuvěřitelné, víru (teď tím, co vidí) podepírají oči.