Doporučujeme
Antonio Maria Sicari, OCD
(kapitola z knihy: Poselství Jana od Kříže)
Jan byl uvržen do žaláře na začátku Adventu roku 1577. Z více svědectví víme, že měl ve zvyku se na osobní i komunitní úrovni intenzivně podílet na přípravě slavení Vánoc a nepohrdal ani dramatickým ztvárněním tohoto tajemství.
Jedno ze svědectví – jež pochází sice z pozdější doby, ale naznačuje určitou „habituální“10 citlivost – nám ho popisuje takto:
„Zaznamenala jsem, že jeho tvář se přizpůsobovala slaveným svátkům, a přesvědčila jsem se, že se podle okolností a liturgické doby měnil stav jeho duše. Během svátků utrpení našeho Pána bylo možno postřehnout bolest, kterou zakoušel; o Vánocích z něj vyzařovala jakási něha. Totéž se dělo i o dalších svátcích.“11
Už z těchto letmých náznaků můžeme právem usuzovat na to, co asi musel vězeň zakoušet: v prvních týdnech – psychologicky nejobtížnějších – se pozbavení jakékoli útěchy (včetně duchovní) časově překrývalo s liturgickým obdobím, které ho nejvíc naplňovalo něhou.
Když se o tom zmiňujeme, nemluvíme o prchavém sentimentalismu, jímž se leckdo nechá před Vánocemi snadno unést, ale máme na mysli něhu skutečně „kontemplativního“ člověka, v němž rezonuje plnost víry, prostupující takřka každé vlákno jeho bytosti.
Poprvé v životě je Jan nucen při prožívání Adventu zcela se spolehnout na obnaženou víru, zbavenou téměř všech smyslových i svátostných zprostředkování.
To, co mu k prožívání Adventu zůstává, je rozjímání Božího slova z breviáře, který mu jako jediný ponechali: slavnostní, radostná zvěst Prologu Janova evangelia
(„Na počátku bylo Slovo... a Slovo se stalo tělem“) a vyprávění o vtělení z evangelií Ježíšova dětství.
A právě zde se začíná odehrávat onen zázrak smrti a vzkříšení, zasahující nejen vnitřní a duchovní „já“ Jana od Kříže, ale také – smíme-li se takto vyjádřit – jeho „básnické já“: Duch svatý vyloudí z „těla“ trpícího světce tón, jenž je ozvěnou biblického Slova.
V této „smrti“ se tedy počíná odvíjet skutečný zázrak „vzkříšení“: nikoli pouze zázrak „psychologické a duchovní odolnosti“ vězně (vrcholící „nočním útěkem“), ani zázrak víry, jež z této propasti vychází čistá a žhoucí, nýbrž vzkříšení Slova.
Boží Slovo – jak učili církevní otcové – je dokonce i v Písmu „zkráceno“ a „ukřižováno“, a proto stále potřebuje, aby je věřící nechal znovu ožít ve svém srdci (patristické téma početí a zrození Slova v srdci a duši věřícího).
Existují obtížné momenty dějin, v nichž musí být Boží slovo chráněno a vtěleno nejen skrze poslušné bytí učedníka, nýbrž i tím, že učedník nabídne své tělo skutečné smrti, aby psané Slovo mohlo znovu zaznít v celé své kráse, jako slovo živé a vzkříšené.
V tomto případě jde o proces natolik intenzivní, že i ty, kdo se nemohou považovat za „posluchače Slova“ (nebo jimi nechtějí být), láká k naslouchání alespoň svou umělecky dokonalou formou, která se jim jeví vskutku „jako zázrak“.
Když to shrneme, vrcholnému zjevení Písma („Slovo se stalo tělem“) odpovídá nyní v době Církve zkušenost, že „tělo se stává Slovem“: učedník dává Slovu své tělo, aby mohlo znovu zaznít, živým a aktuálním způsobem.
V tomto smyslu se cosi z tohoto zázraku zpřítomňuje v každém opravdu věřícím člověku, nakolik je „posluchačem Slova“. U Jana od Kříže však dlužno prohlásit, že se od něj žádalo, aby se odevzdal natolik, aby dal znovu zaznít biblickému slovu, a to i poetickým a estetickým způsobem.
Kapitola „Událost“ z knihy, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství, z knihy:
Poselství Jana od Kříže
Překlad i kresba od P. Vojtěcha Kohuta, OCD.