KARMEL

P. Gorazd Cetkovský,O.Carm.

Rok eucharistie, vyhlášený našimi biskupy, nám může být příležitostí nejen k mimořádným akcím, ale i k pozornějšímu vnímání naši „průběžné“ eucharistické zbožnosti nebo citlivěji řečeno: naší modlitby vůči Kristu přítomnému v tajemství jeho Těla a Krve. Napadlo mne letos o památce sv. Tomáše Akvinského zahledět se důkladněji do textu známého hymnu, zkomponovaného tímto světcem k nově tehdy zaváděnému svátku Božího Těla. A o tuto svou úvahu se s vámi nyní chci podělit.

 

Prvními slovy svého hymnu se Tomáš přidržel starobylého hymnu Pange lingua gloriosi proelium certaminis, který asi v roce 570 složil Venantius Fortunatus.1 Hymnus sv. Tomáše začíná slovy Pange lingua gloriosi corporis mysterium a dodnes patří k nešporám slavnosti Těla a Krve Páně. (U nás si jej podrželo dominikánské vydání Liturgie hodin. Oproti tomu běžně užívané české vydání Denní modlitby církve, pořízené sekretariátem České liturgické komise, na místo tohoto hymnu při nešporách zmíněné slavnosti vložilo barokní píseň Chval duše bohabojná, o které se ještě také zmíníme.) Kromě toho tento hymnus sv. Tomáše využíváme jako kostelní píseň a najdeme jej v Kancionále jak v původním latinském textu (pod číslem 705), tak v českém překladu pod číslem 704. Překlad začíná slovy Chvalte ústa. Mně v tomto mém zamyšlení nejde o detailní rozbor Tomášovy básně, ale pouze o pozornější postřehnutí a zdůraznění myšlenek, které obsahuje původní text i jeho české přebásnění a od kterých se můžeme odrazit při své modlitbě, ať už zpívané nebo recitované či při vnitřní modlitbě nad tímto textem.

Svatý Tomáš k tajemství eucharistie vzhlíží a začíná o něm zpívat s velkou úctou. Ví, že před sebou má „tajemství“, že jde o Tělo „vznešené“ a Krev „předrahou“. Úcta je nosná v každém vztahu. Je velmi těžké nebo možná nemožné mít rád někoho, koho si nevážím. A i při své karmelitánské snaze naučit se modlitbě si často opakujeme: každou modlitbu je dobré začínat úkonem úcty. Tak i zde vyznáváme, že přistupujeme k úctyhodnému tajemství, a chceme svým zpěvem zaujmout vnitřní postoj chvály.

Věříme, že v eucharistii je přítomen Kristus, že jde o jeho Tělo a Krev. Latinský text obsahuje zmínku, kterou český překlad neobsáhl, totiž že Ježíšovou krví jsme vykoupeni: ona je cenou za spásu světa! (Český překlad považuji za krásný a velmi zdařilý, a pokud tu poukazuji na jeho odchylky oproti původnímu latinskému textu, nejde o kritiku, ale o snahu inspirovat se oběma zněními básně v co možná největším bohatství myšlenek.)

Po výzvě ke chvále (v první sloce) předkládá básník naší mysli nejprve (na úvod) vůbec tajemství Kristova vtělení a jeho pozemského života. Zajímavý je tu důraz počátečních slov „nám byl dán a nám se zrodil“ – čili my jsme adresáty tohoto dění, kvůli nám, pro naše dobro Spasitel přišel. Mám za to, že stejný důraz se skrývá za slovy „sil zde zrno pravdy své“, totiž že Ježíš rozséval, šířil zprávu o příchodu Božího království. Rozsévač zrno rozhazuje, pouští z ruky, dává. Tedy: nám byl dán a sám žil rozdáváním. Tímto vyplnil „svoje žití pozemské“! A toto své ustavičné dávání Ježíš pak „skvělým řádem vyvrcholil“, podle latiny je „podivuhodně

uzavřel“. Kdy a jak? O tom bude zpívat třetí sloka: při Poslední večeři.

Vyplatí se zpřesnit představu, že Ježíš se svými apoštoly tuto večeři „podle zvyku pojídal“. Latinské znění vyjadřuje, že večeře probíhala ne podle jakéhokoliv zvyku, ale naprosto věrně podle ustanovení Mojžíšova Zákona. Ježíš s učedníky jedl zákonem předepsané pokrmy (konkrétně: beránka a nekvašené chleby), ale dal tomu úplně nový obsah: „za pokrm sám sebe dal“. Přičemž latinský originál tu užívá působivé konkrétnosti a říká, že Ježíš v té chvíli: „svým rukama dává sebe“. Doplňme: ano, tak to přece sám učedníkům komentoval: „Vezměte, toto je moje tělo, toto je kalich mé krve...“

Následující čtvrtá sloka je jakýmsi teologickým zamyšlením nad tím, co Ježíš při poslední večeři udělal, jak to právě bylo popsáno. Začíná básnickým souhrnem kontrastů, tolik oblíbeným ve středověké poezii: „Slovo v těle slovu dává moc chléb v tělo proměnit“. Nato svatý Tomáš vyslovuje myšlenku, která mu pravděpodobně ohledně eucharistie byla drahá, protože ji zmíní znovu ještě jednou i ve sloce následující: tajemství proměnění chleba a vína v Tělo a Krev není dostupné našemu smyslovému poznání. Očima vidíme, hmatem, čichem i chutí cítíme stále chléb a víno. „Pán je smyslům skryt“. K poznání, že jde o Tělo a Krev, nás vede víra (v pravdivost Kristových slov). Doslova v latině „pouhá víra“ nebo hezky v českém textu: „víra sama stačí srdce čisté přesvědčit“.

Přičemž „čistota“ srdce (v latině: prostota) tu zjevně představuje důležitý předpoklad. Člověk zatížený vzdorem, pýchou, apriorními výhradami se dožaduje důkazů, chce být přesvědčen jaksi „silou“, ale to tu Kristus nedělá... Srdci prostému víra stačí, aby v eucharistii přijalo Pána.

Po popisu události ve večeřadle a po teologické úvaze o ní se v páté sloce zaměření skladby mění: namísto vyprávěcího tónu zaznívá pobídka k modlitbě, výzva, co máme tedy udělat my, jak reagovat. To slůvko tedy, latinsky „ergo“ (jež si nezřídka vypůjčuje i hovorová čeština k popíchnutí, aby dlouhé mluvení vyústilo v jasný závěr nebo aby se přešlo od slov ke skutkům), nám v českém znění vypadlo. Ale latinský text tu projevuje náležitou důslednost. Ve smyslu: když je toto tajemství tak veliké, pak tedy (= vyvoďme z toho) „v úctě skloňme kolena“, klaňme se. Klanění je postoj, který bohoslužba vyhradila pouze Bohu. Tuto razanci nabyl text až v češtině, latina mluví o uctívání, což má obecnější význam.

01 2013-monstrance-2

Přiznám se, že výraz „bohoslužbu starodávnou“ ve mně osobně vyvolává – asi vlivem jiných kancionálových písní – podvědomě představu velkomoravského období. Rozumí se tu ovšem starozákonní bohoslužba nebo přímo starozákonní smlouva mezi Hospodinem a jeho lidem. A to nyní Kristus nahrazuje skutečností novou. Místo židovské velikonoční večeře se my Ježíšovi učedníci nadále scházíme k eucharistii a slavíme ji na Ježíšovu památku, nikoli jako připomínku východu Izraelitů z Egypta.

Při opakování myšlenky, kterou již jsme zmínili: „doplň smysly, které slábnou, víra“, přidal český překladatel a básník ještě i lásku: „víra s láskou spojená“. V latinském originále to nenajdeme, nicméně nemůžeme říci, že by to byl doplněk nemístný. Všimněme si, že v úvodu zmíněná barokní píseň Chval, duše bohabojná také popisuje událost Poslední večeře a zmiňuje rovněž onu nedostatečnost našich smyslů co do poznání Kristovy přítomnosti v tomto tajemství.

Čeho zraku bystrostí
nemůžem spatřiti
ani svou rozumností
dobře pochopiti,
Bůh svou všemohoucností
může způsobiti,
a také v budoucnosti
chce to též činiti.

Zde autor textu navíc zdůrazňuje Boží všemohoucnost. Ta přece je dost mocná na to, aby způsobila takovýto zázrak, ba i na to aby jej i opakovala znovu (tj. kdykoliv se slouží mše). Ovšem v této písni chybí poukaz na víru, která má zásadní význam pro nás, abychom my ze své strany k tajemství eucharistie přistupovali správně.

Závěrečná šestá sloka vzdává chválu Trojici Božích osob. To odpovídá ustálenému zvyku starých liturgických hymnů. Vršit synonyma chvály: „sláva, pocta, díkůvzdání“ je asi našemu dnešnímu vyjadřování poměrně cizí, nicméně často k tomu sahá poezie a na mnoha místech výrazně i Písmo svaté (vzpomeňme např. na kantikum v nešporách ze Zj 5,12). Zde zmíním ještě jeden osobní dojem: přistihl jsem se, že slova, pobízející k tomu, ať „chvála nadšená“ zní Otci a Synu „bez ustání“, na mne působí staticky a vlastně zrazujícím dojmem. Jestliže něco zní celou věčnost, nemusím se o to moc starat, nezáleží na jednotlivé chvíli. Ale nic takového v latinském originále není a básníkova výzva má právě opačný náboj: teď – ve chvíli, kdy máš tajemství Těla a Krve před očima nebo v srdci (po svatém přijímání), a poté, co jsme si uvědomili to vše, o čem jsi zpíval doposud – teď právě má z tvých rtů vytrysknout chvála! Spontánní, „nadšená“, mohutná.

Připomínáme

Kalendář

prosinec 2018
Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Přihlášení