P. Aťa Mandl

Jednou z velkých kněžských postav, které u nás s nadšením přijaly Druhý vatikánský koncil a zcela žily jeho duchem, byl také P. Antonín Mandl (1917–1972). Tento velmi nadaný mladý kněz po studiích v Římě a po skončení druhé světové války krátce působil ve farnostech pražské arcidiecéze. Snažil se hlásat evangelium novými neotřelými způsoby, v tomto směru byl vždy velmi vynalézavý. Zanedlouho jej arcibiskup Beran vyslal na zkušenou do Francie poznat zblízka nové formy působení kněží v dělnickém prostředí. A od 1. 3. 1948 jej pak jmenoval ředitelem Katolické akce a ředitelem Pastoračního ústředí. Jako vlivná osobnost katolické církve byl P. Aťa Mandl v červnu 1949 zatčen, nesmírně krutě vyslýchán, v prosinci 1950 odsouzen na 25 let vězení a vězněn až do února 1964. I ve vězení se stále živě zajímal o dění v církvi, vnější ústrky mu nevzaly nadšení pro Krista a církev. Po propuštění z vězení nedostal státní souhlas k duchovní službě. Za politického uvolnění na jaře 1968 se angažoval ve vedení Díla koncilové obnovy a zapojil se i do dalších aktivit. (Tehdy byl i rehabilitován, ovšem po dvou letech Nejvyšší soud jeho rehabilitaci zrušil jako „neoprávněnou“.) Velmi usiloval o uplatňování myšlenek koncilu do života církve u nás. Koncil se postavil za ideál, po kterém Aťa Mandl toužil od mládí: otevření se církve současnému světu a její odpoutávání se od pompéznosti a formálnosti. Přes všechno těžké, co prožil, z něj vanula svoboda, prosazovaná někdy s kousavým humorem. Protože nemiloval systematické traktáty a sám byl člověkem dialogu, snažil se oslovit své současníky, zvláště mladé lidi, formou umělých dialogů o aktuálních tématech, souvisejících s vírou. Některé tyto jím sestavené dialogy byly scénicky přednášeny v kostele sv. Kříže Na Příkopech.

Na sklonku roku 1969 mu byla zjištěna leukémie. Snažil se proto vykonat ještě co nejvíce a uzavřít svůj odkaz. Aťa Mandl zemřel 15. března 1972. Předtím se léčil na stejné klinice jako Jiří Grossmann a údajně jej velmi zaujala smutná Grossmannova píseň „Závidím“, kterou zpívala Naďa Urbánková. Chtěl se prý s Grossmannem setkat a mluvit s ním. Ale nevíme, zda k tomu opravdu došlo. Někdy v roce 1970 pozvali moravští bohoslovci P. Aťu Mandla na přednášku do Olomouce. Přijel a následně jim i pro jejich časopis KVAS poskytl některé ze svých dialogů. (Je zajímavé, že jako autor není uveden plným jménem ale jen monogramem. Možná už opět z obavy seminaristů před státním dohledem nad seminářem.) Jeden z dialogů, který v jejich časopise vyšel v prvním čtvrtletí roku 1971, nyní otiskujeme. Předal nám jej tehdejší redaktor bohosloveckého časopisu, nynější otec biskup Josef Hrdlička.

Po čtyřiceti létech od vzniku tohoto dialogu bude dobré poznamenat: dnes na vás může působit jako literární pokus do jisté míry naivní a zastaralý. Ale s působivou bezprostředností dýchá nefalšovanou atmosférou pokoncilové horlivosti. A kromě ní (i kdyby ta vás nezaujala) obsahuje několik jednotlivých myšlenek, které mají cenu perly...

„Dialog řeší skutečný a palčivý problém, který i my musíme řešit pořád znovu a který teď není o nic méně aktuální, než byl tehdy nebo kdykoli jindy. Totiž jak sladit poměr ke světu a k Bohu. Pěkně přitom ukazuje i nasnadě jsoucí, ale špatná řešení (otec a strýc).

Nám dnes při jeho čtení asi vyvstane otázka, jestli ona otcova námitka o falšování kříže se tu neodbývá příliš snadno – zda se ta Boží sláva ve věcech a v životě nebere jakoby automaticky přítomná a zda se bere dost vážně, že vztah Boha ke světu má také povahu soudu. Ale mějme na paměti: tehdy to asi bylo třeba takto zdůraznit proti předchozímu přílišnému důrazu na odříkání, sebezápor atd. Dnes bychom asi odvažovali jemněji.“ (J. Frei)

Do textu jsme co možná nezasahovali, opravili jsme jen zjevné překlepy. A přinášíme Vám jej i s úvodem, kterým byl opatřen v časopise KVAS.

Koncil doporučil a velmi zdůraznil nový důležitý rys ve výchově kněží: přípravu na dialog se světem. Zanedbat tento náročný úkol by byla jistě neodpustitelná chyba. Mistrnou ukázkou takového dobře zvládnutého a náročného dialogu je i dílo P. A. M., které nazval „Přijď království tvé aneb Království Boží a hokej“. Je to rozhovor z našich dnů, odehrávající se mezi Zimním stadiónem a Zelenou žábou (vinárnou na Starém Městě). Vystupují v něm čtyři osoby:

1. Otec – hlava rodiny, usedlá a zasmušilá
2. Veselý strýček – s chutí do života a bez problémů.
3. Syn – naděje rodu se zájmem o všechno, včetně hokeje, a to aktivním.
4. don David X – poněkud záhadný .

 

Otec:	To jsme si zase dali. Škoda té fůry peněz. To jsem vám zase jednou nalít. Svět se prostě zcela pominul... To je hrozné. Tolik rámusu a povyku pro nic za nic. Pár lidí se štve za kusem něčeho, div nepřizabijí sebe i ty druhé, a lidi jsou z toho v tranzu. Proto nás přece Pán Bůh nestvořil. Ne, kluku, ten hokej přestaneš hrát. O tom si ještě s matkou promluvíme. Raději si více hleď knih, aby z tebe něco kloudného bylo. Na tohle poblázněné lidstvo co nejdřív dopadnou tresty Boží. Na to se přece Pán Bůh nemůže tak klidně koukat.
Strýček:	Prosím tě, brácho, nech už toho kázání a moralizování. Nejsme přece v kostele. Kdo to má poslouchat. Vždyť to byl prima zápas. Jedna radost. Ti Kanaďani to umějí zahrát. A ty rvačky, a přitom se nemůže nikomu nic stát. Jsou tak bezvadně vycpaní. A mají humor. Když jeden druhému dokáže při rvačce přetáhnout svetr přes hlavu, tak ho oddělal; a soudci to dělají také. Rytíři ani humor dosud nevymřeli. Lidstvo má přece jen budoucnost. A přitom je to vše fair play. Ty peníze vůbec nebyly vyhozeny. Byla to prima zábava.
Syn:	Tati, měl jsi raději zůstat doma. Byl to omyl, že jsme tě vytáhli. Pro tebe to byly skutečně vyhozené peníze, špatně investované. Ale byla to ohromně divoká a přitom bezva fair hra... Horší je, že se otecko zatvrdil, a tak asi bude po hokejové výzbroji k Ježíšku. To zase budu muset někde nabrigádničit. Ale z klubu nevystoupím a bude se hrát dál.
Otec:	Tak to zas ne. To si dej zajít chuť.
Syn:	Zrovna teď, když mi trenér řekl, že mám šance to někam dotáhnout.
Otec:	Tak se s tím definitivně rozluč. Knihy, a ne hokej.
Strýček:	Ty jsi, můj slavný bratře, pořád stejný. Hotový slon v porcelánu. Vždycky jsi každou radost zkazil. Jsi hotový kyselý křen. Jen klukovi nebraň v hokeji. Aspoň konečně přestane páchnout kadidlem. Zvu ho na příští kanadský zápas za týden. Ty si ale seď doma. Z něho se nesmí stát kudlanka nábožná. Zbytečně jsem mu nebyl kmotrem. To je už moje starost a dokážu to.
Otec:	Podívej se, tohle si nech. Já si dávám tolik práce s křesťanskou výchovou syna, a ty tohle. Tak už k nám raději nechoď.
Strýček:	Chudák ta tvoje ratolest, ta spíš zvadne, než aby rozkvetla.
David X.:	Pánové, klid a mír. Promiňte, že se vměšuji. Trochu jsem indiskrétně poslouchal. A taky dost křičíte, tak to nebylo ani indiskrétní. Ta vaše výměna názorů mě pochopitelně upoutala, a tak nedokážu mlčet. Ovšem nevím, proč by se měla stát z mladého muže kudlanka nábožná a proč by měl být hokej prostředkem pro zničení radosti z víry. Všechno možno dát bez kompromisu dohromady a nepožere se to.
Otec:	To je právě ten duch světa. Tohle je právě falšování křesťanství. Pán Bůh nás ochraň před takovou povrchností.
Strýček:	Takové smiřování je nesmysl. To je ta nepoctivá hra. Napřed pravidla hokeje, pak z toho vyleze modlitební knížka a konvertita slavnostně prokleje a spálí pravidla hokeje jako omyly a poblouznění světem. Nekažte lidem radost ze života nějakými záhrobními nápady.
David X.:	A co ty myslíš, mladý muži? My staří už dlouho povídáme a nepustíme vás ke slovu.
Syn:	Musí se to dát nějak dohromady. Jinak by byl život hrozná otrava a nuda. Jinak by to bylo jednostranné, a to je násilí jedné věci na druhé. A to dokáže zprotivit i tu nejlepší věc.
David X.	Máš úplně pravdu. Všeho moc škodí. Bolí z toho hlava. A proto nám dal Pán Bůh hokej. Nejen ovšem jen kvůli tomu, ale to je takéjeden z důvodů, že hokej je dobrá věc.
Otec:	Pane, už si vzpomínám, vždyť jsem Vás viděl u oltáře. Co tady vlastně marníte čas? Kdybyste si hleděl více království Božího ve své farnosti!
David X.:	A což tady také není?
Otec:	Jistěže ne. Království Boží není z tohoto světa; a zde je klasický případ světa.
Strýček:	Zaplať Pán Bůh, že to vaše království Boží není z tohoto světa. To by byl hrozně fádní hokej. Dávali by si křesťanské bodyčeky a pak by se navzájem omlouvali a říkali by: „Prosím tě, dej mi ještě jeden a nechám tě, abys mi dal gól.“ Z toho jde chlapovi mráz po těle.
Syn:	Strejdo, tak to asi nebude. Viděl jsem ráno dobrou půlku kanadského mančaftu u svátostí a neřekl bych, že to byla komedie. Už z toho, že nebyli všichni, je vidět, že je nikdo nenutí. Brali to docela vážně, jako svůj hokej.
David X.:	Mladí jsou kritičtí a mají smysl pro spravedlnost. Svého soka nepřemohu zesměšňováním, nýbrž tím, že ho beru vážně, veselý pane strýčku. Ono se jen s legrací v životě nevystačí.
Strýček:	Už i vy moralizujete?
David X.:	Ne, jen chci být věcný.
Otec:	Ale z té výzbroje pod stromeček nic nebude. Mne nepřesvědčíte. Marnost nad marnost je tenhle hokej.
Strýček:	Tak ty peníze do něj budu investovat už já.
Syn:	Za takových podmínek o to, strýci, nestojím.
David X.:	Ne, nutno otce přesvědčit, že investice je to dobrá. Jiné řešení by bylo falešné.
Otec:	Ještě i vy podlamujte mou autoritu. To je ta celá vaše pokoncilová církev. Vy to ještě s tím svým Janem XXIII. dopracujete – Církev a svět. Dejte pokoj. Vy to máte tomu klukovi vlastně vymluvit. Za chvíli vám kvůli hokeji přestane tíhnout do sakristie.
Strýček:	Kéž už by to bylo.
Syn:	Vy to vidíte falešně. Když něco dělám, tak to dělám, že jsem o tom přesvědčen; a věrnost z lásky vylučuje zradu. Vidíš, tati, tady don David jistě hrál dobře hokej a je dneska knězem a neproklel svou hokejovou minulost.
David X.:	Nemám, co bych k tomu víc dodal.
Strýček:	To je asi omyl. Výjimky potvrzují pravidlo. Ale stejně, done Davide, nic ve zlém, ale něco jste asi hrál.
David X.:	Ne, jen jsem vše poctivě žil.
Strýček:	Ne, vy křesťané jste hotoví agenti s dokonalostí, své vášně jen hrajete, abyste získali druhé, nemůžete něco milovat pro věc samu.
David X.:	Vidíte to falešně. Žádná pravá dokonalost se nerodí z touhy po dokonalosti, nýbrž jen z lásky k něčemu. A vy, konečně i váš protipól bratr, nechápete jednu základní křesťanskou pravdu: Nejlepší je nejlepším přítelem dobrého.
Otec:	My se učili, že svět je plný zloby a pokušení, a proto, co je ze světa, pozor na to a pozor před tím.
David X.:	Vzpomeňte si, co řekl Kristus: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého.“ (Jan 17,15)
Strýček:	Snad taky od špatně hraného hokeje.
David X.:	I od toho, když se do něho namíchá duch světa.
Strýček:	Prosím vás, netahejte do hokeje zbožné citáty. Ale vlastně něco na tom je, peníze dokážou dokonale otrávit hokej, i jiné momenty. Ale potom, proč vlastně přišel ten váš Kristus, když se láska rodí jen z poměru k věcem? Je zcela zbytečný.
David X.:	Kristus měl rád věci tak, jak jsou, poněvadž vyšly z rukou Božích.
Strýček:	Vy si myslíte, že by Kristus hrál hokej?
David X.:	Kdyby se v jeho době běžně hrál v Nazaretu, tak určitě.
Syn:	Jistě, byl přece normální člověk.
Otec:	Kluku, nebuď nestydatý, to přece není moje výchova!
David X.:	Ne. Jen zcela správně chápe, co je to vtělení, že Slovo se stalo pravým člověkem. Ovšem nastala by chvíle, kdy by opustil hokej, poněvadž ho čekalo jiné poslání.
Strýček:	Snad si nemyslíte, že by řídil beatovou skupinu?
Syn:	Určitě, přece byl mladý muž jako ti ostatní, a kdyby to bylo v synagóze, tak by to jistě dobře řídil.
Otec:	Já už se z vás pomalu zblázním.
Strýček:	Nebylo by nudné s ním hrát?
David X.:	Už jsme si řekli, že byl normální člověk jako ti ostatní; a velkou část svého života prožil mezi lidmi a vůbec ne na poušti. Nechápete, co to znamená, že byl pravý člověk. Jistě, když něco dělal, se ve své lidské existenci plně angažoval.
Syn:	Ano: když už, tak už. Když hokej, tak stoprocentně hokej.
Otec:	Ne, křesťan se nikdy nemůže plně angažovat do věcí tohoto světa. Má jich užívat jen jako prostředků. Dát se plně do služeb nějaké věci je vlastně modloslužba.
Strýček:	Proto říkám, ať se křesťané nepletou do věcí tohoto světa. Jen to všechno zpotvoří „k větší slávě Boží“.
David X.:	Ano, sláva Boží. To je dobrý orientační bod, abychom se v té naší výměně názorů někam dostali.
Syn:	Ale tady asi zmrzneme, pojďme si někam sednout.
Strýček:	Mladá generace je praktická. Starší má zkušenosti. Navrhuji Zelenou žábu. Není to daleko a mají tam dobré žernosecké.
David X.:	Jsem plně pro; platím.
Strýček:	Mě si nepodplatíte, ani nekoupíte.
David X.:	To ani nemám v úmyslu, protože ani podplácená láska netrvá, nejen vynucená.
Syn:	Láska je vždy nezištná, i když nás přitom obohacuje.
Otec:	Ty jsi nějak moc moudrý a moc ti to mluví.
Strýček:	Ty, brácho, na tu svou účelovost a její zištnost asi zajdeš.
David X.:	Tak jsme už u toho žernoseckého trochu roztáli, tak zase k věci.
Syn:	Ano, v čem je sláva Boží?
Otec:	V lhostejnosti vůči světu, kterého užívám, jako bych neužíval.
Strýček:	Sláva světa je, že právě brání slávě Boží, nechcete-li se smrsknout ve fádní živoření.
David X.:	A co nám řekne mladá generace?
Syn:	Když Bůh stvořil svět, tak chce, abychom ho brali vážně. Udělal nás pro něj tak, že nutně život musí být dobrodružstvím lásky s její krásou i rizikem. Proto (my mladí) chceme a máme právo žít vlastní život, nechceme, aby nám někdo do toho mluvil, co se nám má líbit. Proto se bouříme, a vy to nechápete.
David X.:	Abychom byli úplně spravedliví, tak někdy tu svou oprávněnou svobodu hledáte na velmi problematických místech a velmi problematickými způsoby i prostředky. Ale právo osobního objevování a tvoření vám zůstává. I v hokeji pravidla bez osobní aplikace jsou mrtvá a vše je nakonec záležitostí společné souhry z potřeby přítomné chvíle. Je to věc osobní odpovědnosti vůči hře i týmu. Primadony jsou protivné.
Otec:	Ale to je pořád jenom hezké povídání o ničem. Stojí v Písmu: „Marnost nad marnost“. (Kaz 1,2)
David X.:	Ale jsou i jiná místa v Písmu a jedno je zrovna z pera mého jmenovce. Chvilku trpělivosti pro poněkud delší citát, ale vyplatí se to. „Kdo je Bohem kromě Pána a kdo je pevnou skalou kromě našeho Boha? Bůh opásal mne odvahou a zdokonalil mou cestu, mým nohám dal hbitost jako nohám laní, postavil mne na výšiny, mé ruce vycvičil k boji a mé paže k napínání bronzového luku. A dals mi svůj záchranný štít a tvá pravice mě podpírala a tvá péče mě učinila mocným. Mým krokům jsi otevřel širokou cestu a nohy se mi nepodlamovaly. Honil jsem a zajímal nepřátele své a nevzdával jsem se, dokud jsem je nezdolal, že už se nevzchopili, zlomil jsem jejich moc, klesli mi k nohám.“ (Žalm 18,32–39.)
Syn:	To se dá aktualizovat. I na hokej.
David X.:	Zcela správně a logicky. Radost ze síly je správná, neboť síla je dar Boží.
Otec:	To je pohanská interpretace Písma.
Strýček:	S tímto rysem náboženství se setkávám poprvé.
David X.:	Bohužel, ale naštěstí přece. Ale už není mnoho času do zavírání lokálu, a tak mi dovolte menší zorganizování naší debaty. Řeknu jednu větu, která je klíčem k tomu, co chceme vyřešit nebo aspoň ukázat přesvědčující důvody. Bylo církví prohlášeno: ctnosti pohanů jsou pravé ctnosti.
Otec:	Nivelizujete křesťanství.
Strýček:	To je voda na můj mlýn. Mně stačí být pohanem.
David X.:	Trpělivost, neskákejte mi do řeči. Ještě to zní dále: ovšem bez lásky nejsou dokonalé.
Syn:	Ale jsou otevřeny samy sebou pro lásku. Vlastně z ní vycházejí a k ní vedou.
David X.:	Ty jsi hotový teolog Druhého Vatikánu.
Otec:	Co tím chceš říci, ty moudrá hlavo? Víš vůbec, co tím chceš říci?
Syn:	Nedělej ze mne omezence. I když je trénink, poctivý trénink, nutný pro dobrý hokej a i když jsou peníze nutné pro život týmu, plná radost je, jen když se hraje na prvním místě z hokejového elánu. Není-li tahle sportovní nezištnost na prvním místě, tak je to všechno nějak zoráno a pokřiveno.
David X.:	Zcela správně, ani láska k Pánu Bohu to nesanuje. Bůh nic nepřeskakuje.
Strýček:	To mi zní docela sympaticky. Čili může být i anarchie shora.
David X.:	A kolik jí, bohužel, pro lidskou hloupost bylo v dějinách církve! Království Boží se nemusí bát žádné konkurence. Bůh je Bůh věcnosti a angažovanosti. Řekl Kristus: „Ne kdo mi říká: «Pane, pane,» vejde do království nebeského, ale kdo plní vůli mého Otce.“
Syn:	Auto neopravím dobrými a zbožnými úmysly.
Strýček:	Ale potom by nebyla propast mezi sakristií a hřištěm.
David X.:	Vždyť to také žádný opravdový křesťan netvrdí. Není propasti mezi světským a posvátným, jsou to jen různé hlubinné záběry jedné skutečnosti. A časově se musí vyjít od toho světského, nemá-li se budovat dům na písku. Křesťan se může dostat do nebe jen proto, poněvadž stojí na zemi.
Syn:	Vidíte, dobře hraný hokej je oslava Boží. Výzbroj tedy bude.
Otec:	Kluku mizerná, ty to všechno pleteš.
Strýček:	Nemám rád, když je všechno na jedné hromadě. Nechte kostel kostelem a hřiště hřištěm.
David X.:	Nikdo nic neplete. Jen dávám každou věc na její místo a hledáme místo pro každou věc a potom to v Kristu sjednocujeme.
Strýček:	To je právě to ideologické násilí, ta anarchie shora.
Syn:	Vždyť každá věc zůstává sama sebou, tak se nikomu neděje násilí.
David X.:	Ale čas letí. Jistě uznáte, že když je něco skutečně dobré, tak je to samosebou oslava Boží.
Otec:	Všechny věci nejsou dobré, jsou také věci indiferentní, lhostejné.
David X.:	Ne, jen lidé dokážou být lhostejní. Věci jsou, buď pokud jsou, anebo jim něco chybí, a pak nejsou a jsou zlé.
Strýček:	Nemohu si pomoci, pokud znám svého bratra, tak křesťanství je pro mne fádní lhostejnost. Netoužím být milován kvůli Pánu Bohu a být tak příležitostí pro konání dobrých skutků. To mne uráží.
David X.:	Vždyť to také není křesťanské. Křesťanské je milovat druhého pro něho samého v Bohu. Ale už do toho musíme kousnout, co je vlastně ta oslava Boží. Za chvíli už bude zavírací hodina.
Syn:	Tak to nějak, done Davide, shrňte, ten celý problém.
David X.:	Jsou všichni pro?
Všichni:	Samozřejmě ano, abychom mohli klidně spát.
David X.:	Doufejme ale, že problémy se nemají zaspat a ráno na ně zapomenout. To zase ne. Půjdeme na to vědecky, a jak se říká, položíme status questionis anebo stav otázky, a ta zní: Je či může být hokej sám v sobě dobrá věc a oslava Boží? Co je to vlastně dobro a čím vzniká oslava Boží?
Strýček:	Trochu příliš velké sousto.
David X.:	Nepodceňujte člověka a tím ani sebe. Tedy první část otázky: jsou věci dobré samy sebou nebo jen svým určením bez ohledu k vlastní hodnotě?
Otec:	Ne, hokej je nicotná záležitost a nanejvýš nějaký dobrý úmysl ji učiní hodnotnou.
Strýček:	Dobré věci se nemají analyzovat, prostě jsou. Taková analýza zabíjí bezprostřední radost z hokeje a vůbec ze života.
Syn:	Hokej jistě není nicotná věc, i když není všechno; ale platí hrát hokej pro hokej. Vím z klubu, jak to vypadá, když si rodiče vezmou do hlavy, že děti se mají stát hokejovými přeborníky, a kluka to prostě nebaví. I kdyby měl pro to sebelepší podmínky, otráví ostatní. Zato kdo má elán, tomu se už leccos promine, když někde kiksne.
Otec:	Ne, hokej je nicota, dejte mi pokoj. Život je něco vážného, běží o věčnost.
Strýček:	Ta jen kazí přítomnost pozemského života.
David X.:	Jistě běží o věčnost, ale jak se člověk stává dobrým a jak dosahuje věčnosti?
Otec:	Plněním vůle Boží.
Syn:	To ale chodíme dokola. Auto nespravím dobrými a zbožnými úmysly, nýbrž solidní prací. Řekl Michelangelo: Nic nás nepřibližuje Bohu tak blízko, jako touha udělat dokonalé dílo, neboť Bůh je dokonalost.
Otec:	Ty toho, kluku, nějak moc víš. Skutečně víc, než pravidla hokeje.
David X.:	Proto další otázka: jsou dobré skutky samy sebou oslavou Boží, nebo je třeba mít vyslovený úmysl z nich udělat oslavu Boží?
Syn:	To je sice dobré, ale není to nutné. Věci jsou přece Boží, a jsou-li, jsou oslavou Boží.
Strýček:	To mi zní sympaticky, že Bůh hovoří věcmi a je jimi oslavován. Že David, váš jmenovec, se radoval ze síly, to byla oslava Boží a hokej je taková oslava síly a lidského důvtipu.
Syn:	A proto je to oslava Boží.
Strýček:	Ale proč k tomu potřebujete Krista?
David X.:	Aby tomu dal poslední smysl. Hokej nevěřícího a věřícího má být stejně dobrý hokej, a přece ten hokej jaksi touží se zdůvodnit a tomu v plnosti přichází jen skrze Krista. Pavel řekl: „Co vy neznajíce ctíte, já vám zvěstuji“ (Sk 17,23).
Strýček:	Tedy hokej už sám sebou patří do království Božího.
David X.:	Doufám, že po tom, co jsme si zde řekli, se vám to nejeví nikterak nesmyslné, i když to všechny nepřesvědčí, a že se tím – a to je to hlavní – hokeji nikterak neuškodí.
Otec:	Potom ale hrozně zplošťujete lidem křesťanství, když jim tak demagogicky posvěcujete jejich docela všední a ploché zájmy.
Syn:	Kde je oprávněná láska, není plochosti a všednosti. Je jen radost z dobré věci.
David X.:	Někteří lidé a křesťané si myslí, že usilují o dokonalost, a jsou vlastně jen snobi. Bůh nechce, abychom šli do věčnosti extra cestami, nýbrž svými všedními životy; a někdy se ovšem může stát, že to hodně komplikuje život. Hrdinství a dokonalost se nerodí z touhy po dokonalosti a hrdinství (z toho se rodí jenom karikatura), ale z lásky k věcem, lidem a Bohu. Bůh nechce, abychom šli k němu do věčnosti útěkem ze světa s pohrdáním světem, ale láskou ke světu.
Otec:	Vy ale takhle falšujete kříž!
David X.:	Jsou jistě ještě jiné aspekty skutečnosti. Už jsme na ně trochu narazili. Jsou chvíle, kdy hrát hokej se může skutečně stát zradou na životě, na všem dobrém; ale to jsou situace nenormální. Mám-li současně auto i chleba, obojí je dobré, ale nemám-li co jíst, k čemu je mi auto? Kříž však nemá smysl sám v sobě, jen jako cesta k vítězství a k životu.
Syn:	Jistě tvrdost tréninku a bezohlednost našich trenérů by byly něco protivného a nesnesitelného bez nutného vztahu k úspěchu ve hře. Jen podivíni by si v tom libovali.
Strýček:	Kupodivu, done Davide, docela jste mi dal přesvědčující důvody, že hokej jako hokej je vlastně nebo může nebo má se stát příchodem Božího království už zde na zemi. Právě to „na zemi“, to je to, co hájím z lásky k této zemi.
David X.:	Království Boží neustále přichází mezi nás, v každém dobrém skutku, v každé dobré věci; a hokej patří mezi ně. Ale už se zavírá. Platit, pane vrchní. Tak co, hlavo rodiny, bude výzbroj pro syna pod stromeček?
Otec:	To se ještě poradíme s maminkou.
Syn:	Tak to je vyhráno. Maminka mi fandí. Je hrdá na moje hokejové úspěchy. Děkuji, done Davide, vyhráli jsme, výzbroj bude.
David X.:	Hlavně, že vyhrála sláva Boží.
Strýček:	A člověk přitom nepřišel zkrátka.
Všichni:	Zaplaceno, dobrou noc.