Aylesford 10. – 17. května 2013

V letošním Roce víry jsme my, členové generálních rad OCarm. a OCD, přišli na pouť do Aylesfordu v Anglii. Aylesford je významným místem pro celou karmelskou rodinu. Na tomto místě, odkud vám o svátku sv. Šimona Stocka píšeme toto poselství, se skutečně nacházejí fragmenty původního karmelitánského kláštera, který byl vybudován našimi předchůdci na hoře Karmel v roce 1242.

Jejich návrat ze Svaté země do Evropy, postupný přerod od poustevnického k mendikantskému způsobu života, jejich zkušenost s Bohem a především jejich pokorná důvěra k Marii, své sestře, a to v období kulturní krize, zůstává pro nás pro všechny trvalým zdrojem inspirace. Vzpomínka na ně nás rovněž podněcuje k zamyšlení a k novému vyhodnocení našeho poslání v dnešním světě. To je téma, kterému jsme věnovali nejvíce pracovních setkání. Setkání byla moderována o. Benitem De Marchi, misionářem společnosti misionářů Daniela Comboniho (Missionari Comboniani).

V Aylesfordu jsme byli hosty místní komunity bratří OCarm., kterým chceme vyjádřit srdečné poděkování za vřelé a pozorné přijetí a pohostinnost. Byl to čas modlitby, bratrství a meditace, v němž jsem prožili i dvě důležité ekumenické události. První nedělní nešpory jsme slavili s našimi anglikánskými bratřími ve starobylé katedrále v Rochesteru (postavené v roce 604). A v Cambridge jsme se setkali s panem Rowanem Williamsem, emeritním arcibiskupem z Canterbury, který je znamenitým teologem a vynikajícím znalcem karmelitánské spirituality a svatých Karmelu. Tato dvě setkání, nesená modlitbou a teologickou reflexí, nám pomohla pochopit, že mise dneška se musí odehrávat v úzké spolupráci s ostatními křesťanskými vyznáními v duchu ekumenické otevřenosti.

Z naší pouti k „počátkům Karmelu" na evropském kontinentu vyrostlo přesvědčení, že naše epocha, charakterizovaná globalizací, mobilitou ve všech směrech, násilnými vstupy „jiných" do našich životů, posílením hodnoty jednotlivce a ztrátou smyslu pro Boha, vyžaduje nového misionářského ducha. To znamená, že je třeba srdcí, která jsou více naplněna evangeliem než sebejistotou. Co si skutečně přejeme sdílet s druhými, není světonázor ani postoje našeho starého já, ale „nová humanita", kterou jsme přijali jako dar od Otce skrze jeho Syna, který zemřel a vstal z mrtvých, a která je trvale utvářena Duchem Svatým. Ve svém nejvíce oceňovaném projevu na synodě biskupů v říjnu 2012 nazval Rowan Williams – s odkazem na sv. Edith Steinovou – tuto novou humanitu humanitou „kontemplativní".

S ohledem na tento výraz s jeho typicky karmelskou „příchutí" jsme se snažili popsat lidství, které ve ztišení zapomíná na sebe, které nemá potřebu namáhavě hledat vlastní uspokojení a činit druhé šťastnými tím, že jim vnucuje své nápady a projekty. Toto nové lidství obrácené k Otci, umí vidět všechny lidi, zvl. chudé, lidi na okraji společnosti a lidi trpící, očima plnýma soucitu. Takové lidství je přijatelné, je-li ochotné kráčet s muži a ženami naší doby, abychom společně nalezli cestu, která nás uvede hlouběji do srdce trinitárního života.

Neumíme si představit toto nové lidství, aniž bychom „osvobodili charisma k novému životu" (Benito De Marchi); tedy aniž bychom osvobodili jeho kontemplativní a misijní potenciál od každé povrchnosti, arogance a sobectví, které nedovolují zahlédnout v něm trojiční lásku a uzavírají ho v sebestředném kroužení kolem sebe sama.

Viděno pozitivně znamená osvobození charismatu existenciálnější prožívání trinitárních vztahů v bratrském a komunitním životě, znovuobjevení evangelijní radosti a zakoušení jednoty a prostoty, které vládnou mezi Otcem, Synem a Duchem. Tímto způsobem můžeme Trojjedinému Bohu vydávat svědectví v každé době a na každém místě, ve všech situacich, do nichž jsme postaveni a vysláni.

V tom všem nás doprovází Maria, Matka Boží a naše Matka. Pro karmelitány je Maria úžasným vzorem lidství, které naslouchá Božímu slovu a adoruje živého Boha. Ona je svrchovaně kontemplativní, nicméně přichází ke každému z nás, aby se spolu s námi stala poutnicí na cestě víry. Objímá nás mateřskou a sesterskou láskou a zapaluje v našich srdcích plamen lásky. Chudá a pokorná, prostým znamením škapulíře chrání tento plamen v našich křehkých lidských tělech a proměňuje jej v planoucí horlivost pro evangelizaci a misii. Její diskrétní ale výmluvná přítomnost v našich životech znamená, že ti, kdo nosí škapulíř, jsou povolání zasvětit se lásce k bližním. V tomto smyslu je Panna Karmelu nazývána „misionářkou lásky k lidem" (Oscar Romero).

Drazí bratři a sestry, opouštíme Aylesford s obnoveným vědomím daru našeho povolání a poslání, které je s ním spojeno. Vzkříšený Pán nás zve, abychom se nebáli obtíží, na které narazíme, a neztráceli odvahu tváří v tvář nevyhnutelným zkouškám a případným neúspěchům. V každém z nás, jakkoli jsme nepatrní a chudí, přebývá síla, která přemohla svět. Je to Otcova láska k nám, síla jeho Slova a jeho Ducha, která nás posílá do světa a otevírá nás pro všechny, které nám Pán přivede do cesty. Čeká na nás mnoho žen a mužů v naději, že jim rodina Karmelu dá zakusit něhu našeho Boha. Kéž nám Pán pomůže jejich naděje nezklamat!

Text v angličtině: zde